Prokletí Tesáků

3 kapitola

Nakonec to krásný sen nebyl. Bylo to tu sice nádherné, ale tvrdé. Nikdy nevěřte prvnímu dojmu, i když co jsem měla čekat. Nejela jsem sem na prázdniny ,ale na povinnou nápravu. Když jsem dostala svůj rozvrch do rukou , tak jsem si myslela , že si ze mě dělají pouhou legraci. Nyní už chápu ,proč se odtuď nikdy nikdo nevrátí. Nedokáže ten výcvik "nápravu" zvládnout a zabije se dříve , než stihnout zničit oni. Samozdřejmě pouze dle mého názoru. Mluvím takhle a to zde nepobývám ještě ani jeden den. Uwe mi pomohl mé věci odnést do pokoje , který následné měsíce budu obývat, tedy doufám , že pouze měsíce. Vůbec nechápu , proč je Uwe tak dolézavý . Jsem si ji jistá, že dvě tašky bych zvládla odnést sama. Na mém pokoji vlastně není co popisovat. Tmavě zelené stěny, dvě velké skříně podél zdi a uprostřed manželská postel. Uwe mi nechal věci u skříně, opřel se o zeď a začal na mě pohrdavě sledovat .

"Máš hrozné jméno. Neříkej mi , že se tak skutečně jmenuješ."

"Jmenuji se tak. A co má být ?"

"A nemáš nějakou přezdívku ? To Uwe hrozně trhá uši."

"Nemám." zakřenil se. " Mně se moje jméno líbí."

Nastalo trapné ticho , tak jsem se rozhodla uklidit moje oblečení do skříní.

"Budeš takhle na mě zírat celý den ?"

"Stojím tu , jelikož jsem si myslel , že se budeš vyptávat jako ostatní , ale vidím, že je ti jedno co se bude dít dál."

"hm..."

"Kdyby jsi mě hledala , tak mám pokoj hned po pravé straně. Rozpis ti začíná až zítra, takže se na to pořádně připrav a odpočin si. "

Zabouchli se dveře a já otevřela svůj deníček. Vlastně jsem ani nevěděla co mu chci svěřit, tak jsem napsala první větu , která mě napadla : Chci žít jak déšť bez mraků. Úplná blbost , že ? V mém pokoji se vyskytovali jěště dvoje dveře. Jedny vedli na balkon a hruhé do koupelny. Dala jsem si horkou sprchu a samozdřejmě nesměl chybět můj osobní koncert. Převlékla jsem se do modré krajkové košilky , kterou jsem měla nad kolena a vyšla si na balkon , jenže to jsem ještě netušila , že mám společný balkon s Uwe. Rozhlédla jsem se po noční krajině. Po nějaké době jsem zaregistrovala postavu , opřenou o zábradlí , na druhém konci balkonu. Samozdřejmě , že to byl Uwe. Nějak jsem ho neřešila. Kochala jsem se krásnou noční oblohou plnou třpytivých hvězd. Nikdy jsem hvězdám nebyla blíž , jak dnes. Horský svěží vzduch mě příjemně bodal do pleti. Uklidňovalo mě to. Nikdy v životě jsem se necítila tak volná a zároveň tak spoutaná. Ucítila jsem cigaretový kouř. Ohlédla jsem se ke zdroji pachu.

"Dáš si taky ?"

"Nekouřím. Je to odporné."

"Za několik desítek let , až tě život začne nudit ,ti to začne být jedno."

"Kolik , že ti vlastně je ?"

"Není trochu drzé se ptát upíra na věk?"

"Co konkrétně na tom má být drzé?"¨

Jen se pousmál a další odpovědi se mi nedostalo. Zašla jsem si do pokoje po telefon a začala hledat Ethanovo číslo.

"Nemusíš to ani zkoušet, není tu signál."

Měl pravdu. Nemám tu signál a ani internet.

"Jsme mimo civilizaci."

"A jak se mám dovolat Ethanovi ?"

"Ethan je tvůj přítel?"

"Ne , je to můj otec."

"Proč ho tedy oslovuješ křestním jménem ?"

Neodpověděla jsem , i když jsem přesný důvod znala.

"Každopádně by jsi mohla posílat dopisy , ale nevěřím , že ti je tady někdo dovolí odeslat."

"Kdo jsi ? Co jsi zač ? Nevěřím , že syn, zástupce upíří rady, by skončil zde."

"Konečně jsi se začala smysluplně ptát." zasmál se. "Všechno ti časem řeknu, ale dnešek je příliš blízko k tvé minulosti."

Nechápala jsem to. Není těžké odpovídat na položené otázky. Mnohem težší je otázky pokládal , ale on ani tak neodpověděl. Nejdříve chce ,abych se ptala a pak mě obyde ?

"Pojď semnou do pokoje. Dám ti nějakou krev. Jako novorozená potřebuješ hodně jíst."

Zaslechla jsem ho někde v proudu mých myšlenek, ale nereagovala jsem. Stála jsem nehybně jak socha. Potřebovala jsem si to srovnat v hlavě. Žádný Ethan, žádný René. To znamená , že Ethan bude spát s jeho manželkou Korelay , zatím co já se tu budu trápit. Nebudou mít o mě strach , když se nebudu ozývat ? A co můj starší bráška René, který se o mě celý život staral? Nezačne mě po čase hledat?

"Mariett."

"Mmm...?"

Procitla jsem ze svých myšlenek. Uwe držel v rukou dva poháry s krví. Ani jsem si nevšimla, že pro ni došel. Vzala jsem si od něj pohár a napila se. Cítila jsem jak světla horká krev mi stéká přes jícen. Poděkovala jsem mu a až teď jsem si všimla, jak se snaží na mě ne dívat. Jakoby se červenal? Nebo styděl ? Až teď jsem si uvědomila skutečnost. Mám nasobě poloprůhlednou modrou krajkovou, krátkou košili. Pokus o nezpanikaření mi nevyšel. Co nejrychleji jsem dopila krev, nechala pohár bezeslov na balkoně a zaběhla jsem do pokoje, samozřejmě jsem u toho zakopla. Zachumlala jsem se do peřin a po chvíli usla.

"Budíček!? Jako vážně Uwe?!?" začátkem noci mě Uwe začal budit. Měla jsem hroznou chuť mu skočit po krku a vydat ho do poslední kapky krve v těle, ale nemohla jsem. Jsem tak hrozně unavená. Když jsem se konečně donutila vstát a obléct, vydala jsem se ven z vily. Něco mi začíná docházet. V domě bylo až mrtvolné ticho. Za celou dobu jsem viděla pouze Uweho a ženu se kterou mluvil jeho otec před domem. Vyšla jsem na zahradu, tedy prostě před vilu. Zahrada se louce a skálám rozlehající se do dály, se opravdu říct nedá. Došla jsem k Uwemu sedícímu na lavičce. Měl na sobě upnuté černé trikoa modré džíny.

"Uwe, myslela jsem že tu bude více upírů."

"Vše časem pochopíš Mariett."

Posadila jsem se vedle něj a on se pousmál.

"Co?"

"Kam zmizel ta panovačná holka?"

"Jak to myslíš?"

"Pokaždé když jsem tě viděl... Jsi na mě byla dost ošklivá. Ty máš doma nějakou rušivou energii, která tě nutí se takhle chovat?"

"Nejsem si ničeho vědoma."

"Dobře, promluvime si o tom později. Teď pojďme do lesa. Naučím tě ovládat tvou sílu."

"A kdy nastane ten čas, kdy mi všechno řekneš?"

Uwe se na mě otočil. Chytil mě za ruku. Vytáhl z lavičky na nohy a táhl mě někam do neznáma.