Prokletí Tesáků

7. kapitola

Seděla jsem před naším domem. Kolem mě prošel René. Nevěnoval mi ani jediný pohled a jen prošel do domu. Stále byl naštvaný. Mrzelo mě to, ale nerozumí mi. Nechápe co se ve mě skrývá a ani to chápat nemůže. Vedle mě usedl on. Poslední upír, kterého bych chtěla vidět.

"Mariett..."

"Nemluv na mě, Uwe."

"Nevěř Nikolasovi, Mariett, prosím."

"A tobě mám věřit? Máš tolik tajemství, tolik věcí mi tajíš a já ti mám věřit?" Uwe pouze promlčel odpověď.

Zadívala jsem se na nebe plné hvězd. Zavřela jsem oči a nechala si větrem pročesávat vlasy. Vnímala jsem čerství noční vzduch, orosenou čerstvou trávu, zvěř, vítr, vůni lístků a jehličí šumějících ve větru. Cítila jsem vůni Uweho. Chvíli jsem vnímala pouze jeho pach. Zarazila jsem se.
"Líbí se mi jeho pach? Vzpamatuj se Mariett. Ty milujes jiného."
Položila jsem hlavu si hlavu do dlaní. Uwe mi začal hladit záda. Trhla jsem s sebou a jeho ruku shodila. "Nesahej na mě!" nenávistně jsem na něj pohlédla. V jeho očích bylo vidět něco jako bolest. Ale proč? "
" Měla by jsi se jít schovat. Bude svítat. "
" Hmm. " zabručela jsem a bez rozloučení odešla do svého pokoje. Začala jsem hledat deník. Potřebovala jsem se vypsat. Potřebovala jsem si rozebrat své otázky, své pocity. Ale deník nikde nebyl. Rozházela jsem celý pokoj. Podívala se na všechna místa, do kterých jsem ho ukládala. Vydala jsem se odhodlaně do pokoje svého bratra. Zaklepala jsem. Po chvíli na mě z otevřených dveří koukala postava mého bratra. Neměl na sobě tričko a nedalo by se říct, že vnímal.

"Co se dě&$$..?" zamumlal neslyšně a ne srozumitelně.

"Nemáš u sebe náhodou můj deník?"

"Myslíš tu pitomost co tolik brá...?"

"Ano."

"Nev&$#$." položil si hlavu na rám dveří. Ruce měl dané v kříž a usl.

Vešla jsem do jeho pokoje a využila situace. Prohledala jsem veškeré jeho věci. Každou škvíru, ale nikde nebyl.

Vzbudila jsem ho, aby si šel lehnout do postele a vydala jsem se do svého pokoje. Co si budeme povídat,hrozně jsem panikařila. Nevím, kde můj deník právě je, ani kdo ho má a jaký s ním má plány. Co když mi všechno zkazí? To byl opravdu pitomí nápad si psát deník.

Došla jsem do svého pokoje.

"Co tady jako děláš!?"

"Nemám teď kam jít. Hned jak se setmí, tak odejdu."

Neřešila jsem ho. Neměla jsem náladu na něj. Měla jsem úplně jiné starosti a už tak mi dneska zkazil jednu z nejhezčích momentů. Lehla jsem si, zavřela jsem oči a vybavila si znovu tu chvíli.

Mariett leží na zelené orosené trávě.
Nikolas se nad ní nakloní. Jeho vůně Mariettu vábí. Položí ruku na její bílou tvář. Má hrubé mužné ruce plné něhy.

Má však Nikolas upřímné pocity? Nebo se jedná jen o pouhý chtíč?

Nikolas se k Mariettě blíží . Jejich rty se téměř dotýkají.
Však najednou Nikolase někdo odhodí.

Vyděšená Mariett jen sedí.
Byl to Uwe.
Než se Nikolas ztratí v lesích, řekne sbohem kamaráde.

Otevřela jsem oči.

"Odkud se znáš s Nikolasem?"

"To je dlouhý příběh" odvětil.

"Já mám dost času."

"Jsme starý přátelé... Spíš jsme byli." Zamumlal.

"Byli? Proč už nejste?"

"Prostě nejsme a ne starej se o to." Zvýšil hlas.

"Nejsi moc drzí na to, že jsi u mě v pokoji?"

"Některé věci prostě vědět nemusíš."

"Běž do háje."

Urazila jsem se. Nechápu proč je tak tajnůstkářský. Otočila jsem se a při bloumaní mých myšlenek usnula.

Konečně byl čas vstávat. Uwe už byl pryč. Oblékla jsem se, upravila. Sedla jsem si před zrcadlo. Predemnou na stolečku ležel onen deník. Nechápala jsem to. Otevřela jsem ho a od začátku do konce pročetla. Vraceli se mi všechny vzpomínky a uvědomila jsem si, že jsem dala do něj příliš ze sebe samotné. Vzala jsem si do kapsy sirky a vylezla ven oknem, tak aby o me nikdo nevěděl. V nedalekém lese jsem našla veřejné ohniště. Natrhala jsem jehličí. Škrtla jsem šířkou a na první pokus rozdělala oheň. Deník jsem svírala na hrudi. Sledovala jsem hustý kouř a plapolající plamínky. Když oheň byl dostatečně vzplanutý, tak jsem svůj deník věnovala ohni. Bolelo to a to hodně. Byla v tom má duše. Moje ne vyřešené myšlenky. Mé touhy. Mé pravé já. Sledovala jak jak hoří. Najednou jsem si připadala ztracená.
"Co vlastně chci? Co mam dělat dál? Najednou mám nesmrtelný život a nevím co s ním... Ano, miluji svého otce, ale stojí mi to za to? Byl by semnou šťastný tak, jako je teď s Korelay? Kdy jsem začala svou vlastní matku tak nenávidět? Nikdy mi nic zlého neudělala. "

Přiložila jsem dřevo do ohně. Poslouchala jsem jak praská. Seděla jsem na poválečném kmenu stromu.
Citila jsem se osamělá a to se stalo mojí osudovou chybou.

" Ty mě sleduješ? "

" Taky tě rád vidím, Mariett. "
Nikolas se usadil vedle mě a protáhl se.

"Co tady děláš tak sama?"

"Přemýšlím." Nastalo ticho. Jediný co bylo slyšet byl praskající oheň. Byla jsem jak zbavená smyslů. Netuším jak dlouho to trvalo, než Nikolas prolomil ticho.

"Pojď vezmu tě někam, alespoň si pročistíš hlavu." chytil me za ruku a vytáhl na nohy. Cítila jsem se tak sama, že jsem souhlasila.

Vyšli jsme z druhé strany lesa, kde měl auto. Bez přemýšlení jsem nastoupila.

"Odkud znáš Uweho?" nic lepšího mě v ten moment nenapadlo.

"Nepřemýšlej tolik. Všechno ti pak řeknu, ale teď se musíš uvolnit a začít se bavit. Jsi příliš napjatá."

Zapl rádio. Jeli jsme do úplně jiného města. Ani mě nezajímalo kam. Chtělo se mi jen utéct.

Šli jsme temnou ulicí, kte svítily jen dvě lampy. Došli jsme k nějakému klubu. Věděla jsem ze je to klub pro upíry, bylo mi to jasný už u vchodu. Nikolas se zdraví s vrátným, jakoby ho znal celý život a ne jen vratného. Byl to typicky klub. Pódium, hlasitá hudba, barvy, alkohol. Akorát tu byla spousta krve. Nikolas mě usadil na koženou pohovku. A odešel pro nějaký drink. Rozhlížela jsem se. Spoustu upirek bylo vyzívavě oblečený a snažili se utlumit chtíč co v sobě dusí.

"Angel? Jsi to ty? Myslela jsem že jsi mrtvá!" Ozval se zamnou dívčí hlas.