Prokletí Tesáků

2.kapitola

18. Listopadu 22:03

Ubehlo několik dní od proměny. Cítila jsem neskutečnou sílu. Chuť na krev rostla. Již jsem zabila spoustu lidí, i když se mě snaží naučit na darování krev nebo zvířecí, nejsem schopna to stále přijmout. Ten báječný pocit lidského strachu, který zjistí , že mu jde o život, je neskutečný. Vypustí se mi do těla, při lovu lidí, tolik adrenalinu, tolik touhy po krvi. Zabila jsem i nemluvně. Má chutnější krev, ale ne zažívám u toho takovou rozkoš, jak u lovu lidí. Už v tuhle chvíli jsem zabila víc lidí než Ethan za ty staletí. Celá moje rodina už neví jak semnou mají zacházet, abych přestala. Ale co když já přestat nechci? Co když se mi tento život líbí? Líbí, ale jestli to nezvládnu překonat, jestli se nezvládnu krotit, tak budu mít problém s úřady. Mám jeden týden na uklidnění mé touhy, jinak mě sprovodí z tohoto světa nadobro.

*René se blížil k Mariett. Chtěl zahlédnout co svému deníku svěřuje. Co ostatním neříká. Kladl si stále otázku, proč svůj deník tak moc chrání. Několikrát se pokusil deník získat, neúspěšně. Teď se chtěl naklonit přes její rameno a kousek zahlédnout. Stele si ne uvědomoval, že sestra už není člověk. Že není tak jednoduché ji překvapit. Neuvědomil si že Mariett o něm ví, že ho cítí, slyší jeho tiché kroky ozívajícíce o podlahu. *

Zabouchla jsem deník a divoce jsem se po bratrovi ohnala. Skončil přitlačený na zdi na druhé straně pokoje. Jedna moje ledová ruka svírala bratrovo hrdlo. Ve druhé ruce jsem zarývala rudě nalakovanými nehty do deníku. Moje tesáky zaujímaly klasickou výstražnou polohu a já syčela. Syčela jsem na svého bratra bez jediného uvědomění, že to dělám. Asi po minutě a půl jsem si uvědomila své chování. Zatáhl jsem tesáky, pustila jeho ledové hrdlo a dotáhla jsem se. Sedla jsem si do otevřeného okna. Deník jsem si přitiskla k ňadrům a pevně jej objimala se skříženými pažemi. Bratr tam jen chvíli stal a sledoval mě, než dokázal promluvit.

"Od té doby co jsi upír jsi hrozně agresivní a tajnuskářsjá." řekl se zlobou René.

"Kam se poděla moje milovaná sestřička, kterou jsem tak chránil? Ta hodná žena bez zloby? Nevím... Ale ty už s ní nemáš nic společného!!" zařval a odešel.

*Marietta sedící v okně litovala. Bratrovi by nikdy neublížila. V tenhle moment pochopila, že už to nemá pod kontrolou. A měla vůbec někdy? Teď ji hrozila smrt a i vlastního bratra si proti sobě poštvala. Nesnáší se, ale nechce tomu věřit. Dostala snad strach z toho co se s ní stalo? Těžko říct. Červené krůpěje ji stékaly po tvářích. Cítila bolest i když byla upír. Nevěřila že bude možné tohle cítit. Je toho tolik co o upířím světě ještě neví. Ale ví jedno, není takový jaký si ho vysnila.

Další dny a noci nevylezala z pokoje. Nikoho k sobě nepouštěla. Další týden uběhl a Marietta jen seděla hladová u sebe v pokoji a svírala deník. Nemluvila, nespala. Upíři ráda se rozhodla ji poslat do Černých hor. Nikdo nevěděl co to znamená, ale málo kdo se odtamtud vrátil. *

Viděla jsem venku černé auto. Bylo určitě někoho z úřadů. Panika mě zachvátila přes celé mé tělo. Slyšela jsem dole konverzaci. Pak kroky vystupující nahoru. Dveře se otevřeli. Zůstala jsem bez hnutí hledět z okna.

"Takže Marietta? Říkal jsem že si to jméno zjistím."

Mě bylo okamžitě jasné kdo to je. Rozproudí se mi adrenalin v žilách. On byl ten poslední upír, kterého bych chtěla potkat. Na ten jeho arogantní humor jsem neměla náladu.

"Uwe..." jen jsem řekla tlumeně jeho jméno bez jediného pohledu.

"Je neslušné s někým mluvit a ne dívat se mu do očí."

"Je neslušné někomu vrazit do pokoje a ani nepozdravit." odvětila jsem bez zájmu.

"Zbal si věci a do půl hodiny buď u auta." s tímhle odchazel.

"Já nikam nejedu" zařvala jsem přes celý dům a praštila dveřmi tak, že se rozletěli na půl.

Hned potom zamnou přišel Ethan. Po tak dlouhé době jsem viděla jeho tvář, tu nádhernou tvář s rozkošnými rysy.

"Marietta co to děláš... Chceme ti jen pomoc."

"Pomoc nebo se mě zbavit? Nikdy se odtamtud nikdo nevrátil."

"To je jen pověra Mariett. Straší se tím upíři, tak jak malý děti sklepem a bubaky."

"hm..."

"Políbil mě na čelo. Bude to dobrý, slibuji."

Já jsem přikývla a otec mi šel pomoc zabalit. Po chvíli přišla Korelay. Políbila se vášnivě se svým manželem a začali se objímat. Bylo mi na nic. Na zvracení. Teď jsem byla ráda, že odjíždím. Nesnesu Korelay tak blízko otce, i když je to moje vlastní matka. René se přišel semnou rozloučit, přesto všechno. Objal mě.

"Mám tě rád, Mariett. Vrať se nám v pořádku domů." já jen pokynul hlavou a omluvila se.

Teď už sedíme v autě. Uwe sedí vedle mě a snaží se tím jeho arogantním humorem vtipkovat. Řídí jeho otec. Jeho otec je zástupcem upíři rady, jestli jsem to dobře pochopila. Nevnímala jsem ani jednoho. Vzala jsem si sluchátka a stále dokola poslouchala píseň I remember. Míjeli jsme lesy, potoky. Nemám tušení kam přesně jsme jeli ani kudy. Začalo pršet a já přemýšlela o moji rodině, mé lásce k Ethanovi a o tom jak s tím budu muset bojovat. Bylo mi na nic. Až se mi povedlo z toho všeho usnout.

*Mariett sice usla po dlouhé době, ale nemá klidné spaní. Krvavé perly ji u jejich snů setkají po tvářích. A o čem se jí vlastně zdá? O nebezpečí a smrti co jí může potkat. O její největší životní lásce, o svém Ethanovi. Zdálo se jí, že je v zatracení. Najednou se v té nicotě začala bát. Někdo na ni sahal, třásl s ní, ale nemohla se bránit. Pak se jí konečně podařilo procitnout ze říše snů.

"jsme tady" pravil Uwe.

Rozhlédla jsem se. Jeho otec v autě nebyl, ale s někým mluvil před domem. Podívala jsem se na své oblečení celé od krve a nakonec na Uweho, který mi začal otvírat obličej a hrdlo.

"půjdeme, musíš se převléct"

Vylezli jsme z auta a hned mě omanul nádherný čistý vzduch. Cítila jsem už zdály zvěř, roztliny, vodu. Bylo mi nádherně. Byla tu krásná vila. Tohle měl být teď můj nový domov?