Prokletí Tesáků

8.kapitola

"Angel? Jsi to ty? Myslela jsem že jsi mrtvá!" Ozval se zamnou dívčí hlas.

"Angel?" dívka mi položila ruku na rameno. Ohlédla jsem se.

Nikolas mě chytil za ruku a odtahl mě do nějakého pokoje. Z povzdálí jsem slyšela, jak dívka volá "Angel, Nikolas. Co se děje?"

Nikolas zamkl.

"Byla chyba tě sem brát" zamumlal.

"Kdo byla ta dívka? Kdo je Angel?"

Nikolas se ke mě sklonil a zašeptal mi do ucha.

"Nikam nechoď, pokud chceš žít."

Ztuhla jsem. Nikolas byl do chvíli pryč a až teď mi to začalo dávat smysl. Vrátila jsem se zpět do svých vzpomínek.

Šla jsem po zapáchajících kluzkých schodech. Přešla jsem přes 150 schodů, než jsem se dostala dolů k dalším dveřím. Otevřela jsem je. Předemnou stála tmavá místnost, která byla osvícena svícny. Někdo tu musel nedávno být. Na dřevěném starém stolku byla spousta papírů. Na zdi visel obraz prekryt neprůhlednou plachtou.

Dubové skříně byli plné dámských šatů. Sedla jsem si ke stolu a začala se prohrabávat starými knihami, papíry, dokumenty a dopisy. Všechny ty dopisy byly ve francouzském jazyce. Knihy i dokumenty také, takže jsem se vlastně nic nedozvěděla. Došla jsem k obrazu. Stáhla jsem zaprášenou plachtu.

Na obraze byl portrét mladé upíří dívky. Ta dívka se nejspíš jmenovala Angel. Ale to co mě kdysi zaskočilo, byla ta podoba. Dívka jménem Angel vypadala úplně stejně jako já. Jediný rozdíl byla barva vlasů. Angel byla blondýnka.
Začalo mi to do sebe zapadat. Uwe mě chrání, protože ve mě vidí ji. Určitě ji musel moc milovat, ale odkud ji zná Nikolas? A co se s Angel stalo?

Dveře se rozrazily a v nich stálá drobná žena s červenými vlasy a hnědými oči. Má na sobě volné pánské bílé triko převážné šátkem a černé kozačky.

"Angel, ty žiješ." objala mě.

Pokoušela jsem si odtrhnout se slovy, že nejsem Angel, neposlouchala.

Odtrhl ji až Nikolas, tak že s ní hodil o zeď. Dívka začala syčet.

"Nech ji být. Tohle není Angel." procedil mezi naježenými zuby.

"Může mi konečně někdo vysvětlit kdo je Angel?" vložila jsem se do toho.

"Drž hubu." umlčel mě Nikolas a vydal se s dívkou ven.

Odešla jsem oknem. A utekla co nejdál. Ztratila jsem se. Nic uz nedávalo smysl. Neměla jsem u sebe ani telefon a tak jsem nemela ani komu zavolat. Byla jsem hladová a nikde žádné zvíře v dohledu. Zaslechla jsem partičku lidí. Řvali a nadávali, zřejmě byli opilí. Došla jsem ke zdroji zvuků a schovala jsem se za kontejner. Cítila jsem krev z otevřené rány. Někoho tam byli, kopali do něj a oběť řvala.
Rozhodla jsem se do toho vložit.

"To by stačilo, nemyslíte?"

"Podívej me se co za devku nám jsem přišlo." zasmál se. Oběť nechali a začínali se zajímat o mě.

"Takže si tu někdo přišel hrát na hrdinku a co teď chces sama udělat?" začal me obcházet. Táhl z nich alkohol. Byla jsem ledově klidná.

"Pěkná prdel, kurvo!" pokřil na mě jeden z nich.

Měla jsem jen v plánu jim dát zavyučenou a odejít, ale to by ten opilec nesměl udělat to co udělal.

"Myslím že bude lepší když odejdete. Varuji vás."

Začali se mému varování smát.

Jeden ožrala v červené čepici ze zranil o láhev, kterou držel v ruce. Praskla mu. Temná rudá krev se po kapkách začala kutalet dolů k zemi. "Kurva" zařval a odhodil láhev. Rány si nevšímal. Došel ke mě. "Takže kurvička by to chtěla tvrdě." pohladil me zraněnou rukou po tváři.

V ten moment se v Mariettě probudilo zvíře. Ruku mu z tváře strhla a zakousla se do ní. Začala sát. Krev stříkala kolem. Ostatní opilci se tomu smáli. Jen jeden řval v bolestech a pochopil, že to jsou jeho poslední minuty. Pustila jsem a on se k zemi snesl jako pytel brambor. Až teď to zbylých 6 můžů pochopilo.

"Ta děvka ho zabila!!" Začali panikařit. Pár odvážných se na ni vrhlo. Mariett se jednomu zakousla do krku a do chvíli že stříkající rány vykrvácel. Další, který se proti ní rozběhl skončil s rozdrcenou lebkou. Dvoum mužům zlomila vaz a další skončil roztrhnutý na dvě části. Posledního si Mariett vychutnala a vysala ho do poslední kapky.

Zvíře v ní se nasytilo. Ve vzdychu byla cítit smrt. Setrela si krev z úst a vydala se za mladíkem na zemi. Je v bezvědomí. Nechala ho ležet na místě a odešla.

Procházím se temným lesem. Nemám nejmenší tušení kde jsem, ale vím jedno, domu se ted vrátit nemuzu. Zabila jsem další lidi bez mého vědomí. Je ve mě něco víc než jen krveziznivy upír. Něco co nemohu ovládat.

Vyspala jsem se v klidné jeskyni. Takhle jsem cestovala další týden než jsem došla na známé místo. Došla jsem k osobě sedící na lavičce. Nevnímal moji přítomnost. Položila jsem mu ruku na rameno.

"Ahoj, Uwe." Byla moje poslední slova před kolabsem.

Pak jsem jen citila jak mě svírá v náručí a něco mumla. Co? To už jsem mu nerozuměla...