Prokletí Tesáků

4.kapitola

3. Prosince 21:15

Dneska mám poprvé volný den. Uwe musel někam odjet. Celou dobu se v této vile vyskytujeme pouze mi dva. Ani ta žena tu není. Začínám mít podezření, že tohle není to místo o kterém všichni mluvili. Kterého se bojí. Uwe mi tají spoustu věcí a dokonce mi zakázal chodit do sklepení domu. Co si tam asi chrání? Že by mrtvoly? Netuším. Musím s ním začít víc mluvit. Donutit ho, aby mi řekl informace, které potřebuji, chci znát. Chybí mi můj milovaný Ethan. Mám s ním sny, touhy, ale tady nemůžu nic dělat. Nemohu ani odjet. Těšila jsem se na život upíra, ale nečekala jsem, že skončím tady, že skončím takhle. Kdyby tu nebyl Uwe, tak bych jistě ze samoty zesílela. Nevím co mám dnes dělat. Možná proto jsem si kbysi začala psát deník. Jen z pouhé nudy. Normálně v tuhle dobu s Uwe trénujeme v lese nebo meditujeme, abych se naučila ovládat svou temnou energii. Ale bez něho mě to nebaví. Uwe je celkem pohledný chlapec. Myslím si, že má přítelkyni, ale to by se věnoval více ji, než mě. A proč se vůbec začal věnovat jen mě?

Zavřela jsem deník a strčila ho pod polštář. Nechápu nad čím zase přemýšlím. Zhluboka jsem dýchala i když jsem již dech nepotřebovala. Toho si všiml i Uwe, že dýchám když jsem zamyšlená. Myslím si, že zamnou Uwe chodí, občas, když spím. Ale neznám důvod, vlastně ani nevím jestli je moje tušení správné. Jen v poslední době ve svém pokoji cítím čím dál víc jeho pachu. Stoupla jsem si. Rozhodla jsem si, že se půjdu projít do lesa. Je to zvláštní, ale i v lese mám hranici za kterou nesmím. Vypadá to, že mě Uwe izoluje, nebo před nevím chrání. Ale před čím... Musím s ním mluvit, hned jak se vrátí. Moje myšlenky nadále nedokážu takto snášet. Hlavně dneska ne. Vnímala jsem čerství lesní vánek, který me řezal do bílé tváře. Poslouchala jsem zpěv větru. Bylo mi dobře. Zvládla jsem se tady kontrolovat víc než za celý svůj život. Takže, kdy už mě pustí domů? Posadila jsem se na ledový kámen. Do dály se rozrůstá jehličnatý les. Odtud byl nádherný výhled. Usedla jsem do tureckého sedu. Hluboce jsem nadávala vzduch, až do plicních sklípku. Pustila jsem se do meditace a jakoby ten úžasný chladný vítr odnesl mé myšlenky daleko pryč.

Ucítila jsem letmí polibek na pravé tváří. Nikdy jsem se z meditace nedostala rychleji jak teď. Cukla jsem s sebou tak, že jsem málem spadla ze skály, ale někdo mě chytil za paži. Hleděla jsem na výšku pod sebou. Zůstala jsem v tranzu a nebyla schopna se pohnout, i když už jsem byla v bezpečné oblasti. Ruka mě pustila. Když jsem se otočila, tak můj zachránce byl již pryč. Zmateně jsem asi hodinu seděla a snažila se vycítit pach toho může. Určitě to byl muž. Jeho ruka byla velká a hrubá, ale jeho pach už dávno odnesl vitr. Těžce jsem se zvedla ze země, jak omamená jsem se vydala zpátky k vile. Šla jsem velmi pomalým krokem. Chci vědět kdo byl ten muž. Nechci se teď vracet do vily. Chci ho najít, ale vím že už se mi to nepodaří.

Před vilou už stála Uweho černá motorka. Pouze jsem tam stála a z dálky na ni hleděla. Tělo už mi nedovolovalo jít dál. Má duše se ztrácela někde v okolí. Začíná pomalu svitat. Na nebi se začali postupně vytvářet červánky. Slabla jsem. Stala jsem tam jak omamená. Co se to semnou, kruci, děje? Někdo mě chytil za paži ze zadu a přitáhl si mě prudkým a ladným pohybem do objetí. Byl to Uwe. Poznala jsem stěží jeho pach. Vzal mě do náruče a odnášel mě pryč. Pak už jsem vnímala jen černou temnotu...