Prokletí Tesáků

5.kapitola

"Tohe už mi nikdy nedělej." zařval po mě Uwe, když jsem otevřela oči. Jen jsem se zmateně posadila a on si mě stáhl do objetí. Pokusila jsem se ho odstrčit, ale držel mě pevně.

"Tohle už mi nikdy nedělej" zašeptal.

"O co tady jako jde?" vyjela jsem po něm, když se konečně odtáhl.

Jen překvapeně hleděl. Myslím, že mu právě došlo, co se stalo. Jemně pohyboval rty, jakoby chtěl něco říct, ale nenacházel slov. Nakonec se sebral a odešel. Vytáhla jsem svůj deník a na prázdnou stránku jsem napsala: Miluje mě? Víc jsem napsat nedokázala a zavřený deník uklidila zpět pod polštář. Vyšla jsem na balkón, kam se Uwe vydal. Stál tam. Dlaněmi měl přikrytý obličej. Vypadalo to tak, že pláče? Přistoupila jsem blíže a položila mu ruku na rameno. Cukl s sebou.

"Zabal si věci. Zítra tě odvezu domů." zakňoural.

Spatřila jsem na jeho dlaních krev. Jsem si teď jistá, že pláče. Zavřel se do pokoje a nevylézal.
Chodila jsem po svém pokoji. Nikam nepojedu, dokud se nedozvím pravdu a všechny potřebné informace, které mě zajímají. Chci zjistit, kdo byl ten muž, který mě vyděsil a následně zachránil. Pokoj mi na chůzi začal připadat malý, takže jsme začala chodit po celém domě. Najednou jsem stála u vchodu do sklepení. Začala se mě zmocňovat touha. Chtěl jsem znát, proč tam nesmím. Položila jsem ruku na kliku. Hladina adrenalinu mi stoupla. Neslyšně jsem dveře otevřela. Predemnou se objevili prudké schody, které vedli někam dolů do temnoty. Byla cítit vlhkost. Zaslechla jsem kroky, které vycházeli z horního patra. Uwe vyšel z pokoje. Co nejrychleji a nejtišeji jsem zavřela dveře. Vzala první knihu a otevřela ji někde kolem 38 strany. Sedla jsem si do nějaké zkroucené polohy na gauč a začala si "číst". Uwe se opřel o výklenek dveří. Měl mokré vlasy. Zadíval se na dveře do sklepení. Pak na mě a začal se smát.

"Co je? To už si nemůžu ani číst?"

"Můžeš, ale příště si najdi knihu v tvém jazyce."

"Co?" podívala jsme se na přebal knihy. Norte-Dame de Paris. Začala jsem se taky smát.

"No tak si to chci přečíst takhle. Třeba mám nějakou moc a umím všechny jazyky, co ty víš."

Uwe mi s úsměvem sebral knihu a posadil se vedle mě.

"Jestli chceš, tak ti to můžu překládat."

"Ty umíš francouzsky?"

"Ano. Francouzsky, německy, česky a anglicky. V životě má člověk spoustu času na učení."

"Přečteš mi to?"

Uwe kývl a začal číst. Pozorně jsem ho poslouchala, ale dívala jsem se skrze něj. Ve třetině knížky přestal číst a zadíval se mi do očí.

"Neusla jsi ještě?" zasmál se, ale úsměv jsem mu neopětovala.

Přistihla jsem se, že myslím opět na včerejšek.

"Děje se něco, Mariett?"

Zhluboka jsem se nadechla a zadíval se mu do očí. Byla v nich vidět starost, ale zároveň tajemství.

"Včera se něco stalo..." zašeptala jsem.

Odložil knihu a ruku mi položil na koleno. Jemným pokynutím hlavy mi naznačil, že mám pokračovat.

Mariett Uwemu všechno do detailu vyprávěla. Uwemu se měnily výrazy ve tváři jako počasí na apríla. Když Mariett skončila, tak nastalo ticho. Uwe si po nějaké době mlčení stoupl a odešel do pokoje. Mariett bezchybně seděla s nechapavým výrazem ve tváři, hleděla do zdi. Bylo slyšet zabouchnutí dveří. Uwe odešel pryč. Mariett se stále nehýbala, byla v šoku.
Uwe běžel lesem. Prohledával každé místo, každou část lesa. Ale koho to hledal? To ví jen on sám. Zůstal stát až na místě, kde Mariett meditovala.

"Já věděl že tě vylákám." ozval se cizí mužský hlas.

"Zase se shledáváme..." odpověděl Uwe s temnotou v hlase.

"Nechápu kde jsi tu dívku našel..."

"Drž se od ní dál. Jinak zemřeš."

"Mrtvej už jsem dávno." řekl pobaveně cizinec.

Uwe na něj začal syčet a cizinec taktéž. Po vyhrožování došlo k bitvě.

Uwe se asi po hodině vrátil. Byl pomlácený. Stoupla jsem si a začala jsem vyšilovat. Nevšímal si mě. Došel do mého pokoje a já za ním jako poslušný pejsek. Začal mi balit věci do tašky. Neudržela jsem se a začala jsem řvát.

"Co si myslíš že děláš!?"

"Balím ti věci, když to neumíš sama."

"Nikam nejdu a vysvětli mi proč jsi tak pomlácený!?"

"Jdeš. Není tu pro tebe bezpečno!"

"A to jako proč!?" sedl si na postel a přestal s balením.

"To ti nemohu říct, Mariett."

"A to jako proč?"

"Prostě nemůžu. Jdi spát. Brzy vstáváme.

Lehla jsem si za jeho záda. Postel se narovnala, když vstával. Pokračoval v balení. Nemohla jsem spát. Jen jsem poslouchala šuštění za mými zády. Odešel. Nemám tušení kolik je hodin. Vrátil se zpět do mého pokoje. Lehl si vedle mě, ale tak aby se mě nedotýkal. Věřil že spím.

"Tolik věcí ti chci říct, ale nemůžu. Měla by jsi mě za blázna. Byl jsem sobecký bastard. Pouze jsem tě chtěl mít znovu u sebe a přitom jsem tě dovedl do nebezpečí. Znovu... Miluji tě, Angels."

Tohle mě zarazilo. Co to má znamenat? Jaká Angels? Co se to tu děje? Co schovává v tom sklepě? Mám čím dál víc otázek, ale žádné odpovědi. Počkala jsem pár hodin, abych si byla jistá, že spí. Co nejvíc potichu jsme se proplížila dolů. Opět jsem otevřela oné dveře, totožná vlhká vůně mě omámila. Venku bylo tak kolem 12 té hodiny. Rozsvítila jsme baterku na telefonu. Šla jsem po zapáchajících kluzkých schodech. Přešla jsem přes 150 schodů, než jsem se dostala dolů k dalším dveřím. Otevřela jsem je. Předemnou stála tmavá místnost, která byla osvícena svícny. Někdo tu musel nedávno být. Na dřevěném starém stolku byla spousta papírů. Na zdi visel obraz prekryt neprůhlednou plachtou. Dubové skříně byli plné dámských šatů. Sedla jsem si ke stolu a začala se prohrabávat starými knihami, papíry, dokumenty a dopisy. Všechny ty dopisy byly ve francouzském jazyce. Knihy i dokumenty také, takže jsem se vlastně nic nedozvěděla. Došla jsem k obrazu. Stáhla jsem zaprášenou plachtu.

Mariett zůstala stát před obrazem s otevřenými ústy. Nemohla se pohnout. Jak dlouho už takhle stojí? Hodinu? Dvě? Možná ještě déle... Na telefonu ji začala pipat slabá baterie. Vzbudila se z tranzu. Obraz schovala zpět pod plachtu. Nemusela si ho ani fotit. Vryl se jí do paměti na tolik, že by ho nakreslila z paměti. Co nejopatrneji se vrátila do pokoje. Vzala si za balené věci a šla čekat do obýváku. Blížil se večer. Uwe se probudil. Došel k Mariett a jediné co z ní vypadlo byla věta : já chci domů. Uwe byl zmatený. Nechápal co se děje. Mariett byla zamlklá a vyděšená. Jakoby viděla smrt samotnou. Uwe ji věže domu stejnou cestou, kterou přijížděli. Mariett mu nevěnovala jediný pohled. Dívala se z okna se ztracenými myšlenkami. Snažil se s ní navázat jakýkoliv kontakt, ale bylo to marný. Ještě tohle ráno byla Mariett v Ethanově náručí.