Lovci

Kapitola první - Výcvikové centrum

„Už vás tu nechci vidět! Běžte spát... Zítra budete mít dost práce," zabručel pan Corwin a naštvaně odkráčel do jednoho ze svých domů.

Domy, které tam byly, byly postaveny z kovu. Každý vypadal trochu jinak a měl jiné funkce. Kara a Tony bydleli samosebou spolu, ačkoliv to bylo docela neobvyklé. Proto se jim někteří lovci smáli. Byli to pokročilý a profesionálové, kteří už se spíše flákali než aby pomáhali s lovením zvěře a všeho možného.

Kara a Tony došli k jejich domku, jenž tam stál. Vešli do malé skulinky uvnitř stromu. Vevnitř už byl výtah, jejímž se dopravili nahoru. Dům byl zvenku čtveratý, ale uvnitř spíše připomínal ovál.
V malém domečku byla jen jedna místnost, ve které spali oba dva lovci. Někdo by si řekl, že to bylo dost malé, avšak pro dva lidi, spíše lovce, to bohatě stačilo.
Malá lampička visela nahoře a hýbala  se ze strany na stranu. Tony a Kara na to byli zvyklí, proto si z toho nic nedělali.

„Tak zítra. Ach jo, ještě cvičení. Snad tentokrát bude mít pan Corwin dobrou náladu, ne jako dnes," prohodila Kara svým krásně znějícím hlasem. Tony nemluvně přikývl a s radostí ulehl do své malé postýlky na konci místnosti.

„Dobrou noc," popřála ještě Kara, tentokrát už byl ale klid.

***********************

Rozhlasem se ozval hlas pana Corwina, jehož cílem bylo ostatní přivolat do výcvikového centra. Kara se nesouhlasně otočila na druhou stranu, avšak potom jí došlo, že vstát musí. Bezmyšlenkovitě popadla luk a šípy, načež poklepala na rameno Tonymu, jemuž se to také nelíbilo.

„Musíme?" vydal ze sebe sklesle.

„Ano. Přece víš, jak by se pan Corwin zlobil, kdyby jsme neposlechli. Stačí, když jsme neposlechli včera," řekla chytře Kara. Tony tedy poslechl, jelikož mu ani nic jiného nezbývalo.

S velkou rychlostí nastoupili do výtahu a nakráčeli si do výcvikového centra, který stál naproti všech těch moderních domků. Když se tam došourali, stáli tam už všichni lovci. Obrovská hala dodávala místu krásnou atmosféru. Zdi byly zbarvené do jemně bílé barvy. Věci, se kterými každé ráno cvičili, byly rozložené různě po místnosti. Byly tu věci jako třeba panák, na kterého se shodou okolností střílelo, anebo běžící pás, akorát v trochu jiném provedení. Trochu více moderní, na něm byly zdobeny zlaté drahokamy, za jejichž krádež se platilo jedině smrtí.

Všichni lovci stáli hezky v řadách. V jedné řadě stáli začínající, takže i Kara s Tonym. V druhé pokročilý, kteří už tu strávili necelé dva roky. A poslední skupinou byli profesionálové, ze kterých měli strach i pokročilý.
Jakmile pan Corwin ukázal gesto, kterým naznačil, aby se otočili, tak to také ostatní udělali. Prvně na řadu přišli začátečníci, jejichž úkolem jako všech ostatních bylo, aby střelili na panáka, jež tam postával. Dokud do něj lovec nestřelil, musel zůstat ve výcvikovém centru a tuto akci opakovat ještě několikrát. Což se samozřejmě nikomu z nich nechtělo, takže se snažili, co mohli.

Kluka se zrzavými, krátkými vlasy, tedy Tonyho, upoutal pohled na pokročilého lovce, který se usilovně snažil, vystřelit do panáka. Ale nějak se mu to dnes nevedlo. Jestli za to mohl jen špatný den nebo něco jiného, to věděl jen on.

„Nějak ti to nejde," ozval se Tony, trochu chraplavým hlasem.

„Dneska mi to nejde, máš pravdu. Budu tady muset zase trčet," řekl smutně, načež na něho pohlédl.

„Ty jsi začínající lovec? A to je tvoje kamarádka?" vychrlil hned několik otázek, asi to nebyl ten typický pokročilý lovec, jakého znali.

„Ano, jsem. Jo a to je Kara," odpověděl na všechny otázky, k němu mířené.

„Ehm, zapomněl jsem se vám představit. Jsem Lucas," odkašlal si a snažil se o úsměv.

„To jste vy! Ti, kteří odešli na to svoje oblíbené místo a musí dnes uklízet? Přiznávám se, nechtěl bych být na vašem místě," řekl, načež si vzpomněl, co jim pan Corwin naznačoval a trochu zavtipkoval. Tedy Tonymu to moc vtipné nepřišlo, ačkoliv musel uznat, že měl tak trochu pravdu.

„Jo, jsme to my. Hm...," trochu tiše dodal a jakýmsi způsobem se snažil naznačit, že to není vtipné.

„Však v pohodě, taky jsem už několikrát uklízel. Rád porušuji pravidla. Jsem vždycky tak zvědavý, že to musím udělat. Ne, že bych byl nějaký kriminalista, ale jsem prostě takový," rozpovídal se Lucas. Na oba dva působil mile a sympaticky. Nevypadal, že by byl stejný grázl jako ostatní z oddílu pokročilých lovců.

„Máme to stejně," když to Lucas zaslechl, nastavil ruku na hromadné tlesknutí. Povahově si zatím všichni velice sedli. Tedy ještě nevěděli, jaké jsou jeho špatné stránky, ale brali ho takového, jaký je.

„Kdo vám dovolil si povídat, Lucas to musí splnit a vy ho tady rozptylujete," nařídil pan Corwin, místností se tento jeho přísný hlas, okamžitě rozlehl.

Zase jim musel pan Corwin, zkazit jejich dobrou náladu. Nevěděli, proč to dělal. Třeba to dělal nevědomě, ale bylo jim to líto, tak i tak. Poslední, co stihli bylo, že mu zamávali. On jim to opětoval. Měl z toho jejich seznámení podobné pocity jako oni dva. Nicméně díky tomu, že se seznámili s Lucasem a pan Corwin oba dva vyhodil, nemuseli cvičit lukostřelbu. Kaře to trochu vadilo, pověvadž by radši cvičila svoje dovednosti, než to zkoušet doopravdy. Naopak Tony měl z toho velkou radost. Radši si to zkoušel naživo, než jen na, jakémsi výcviku, na kterém se stejně skoro nic nenaučil. Možná, že to bylo i tou jeho leností.

„Kdy mám jít vlastně uklízet?" ozvala se znenadání Kara, kterou to zajímalo.

„Večer, nikdy neuklízíme ráno," vyšli z velké haly výcvikového centra. Toto centrum mělo ještě jedno patro a to nahoře. Byla to jídelna, ve které každý den obědvali.

Venku, na travnaté louce, zase stáli nastřádaní všichni lovci. Proč? Lovení zvěře pro ně bylo na denním pořádku. Takže, když dostali povel, mohli se zase a znova, tentokrát ale v praxi, rozeběhnout a svým nadřízeným chytit nějaký kus zvěře. Tady bohužel zvěř byla dost nebezpečná, takže stačil jediný špatný krok a mohl lovec umřít.