Lovci

Kapitola sedmá - Strašlivé zjištění

Kaře se od té doby pořád opakoval ten daný rozhovor s panem Corwinem dokolečka v hlavě. Opravdu nechtěla nikoho obviňovat, avšak pan vedoucí Corwin jí nepadl do oka. Stejně tak jako Tonymu Lucas, jejich nenávist se odrážela i na jiných věcech, bohužel. Místo toho, aby se to snažili omezit, se oba ještě naschvál provokovali, nebo se hádali kvůli obyčejným věcem, které se dají vyřešit i jiným způsobem, než neustálými boji proti sobě.

Nicméně Kara se nakonec rozhodla, přijít za Tonym a říct mu vše, co se stalo. Jak jí pan Corwin seřval, různé její názory a tak dále. Jenže Tony byl mimo, vůbec jí neposlouchal. Ani trochu ho to nezajímalo. Nevěděla, jaký k tomu měl důvod, ale začalo jí to lézt na nervy.

„Proč neposloucháš, co ti říkám?" byla trochu zaskočená tím, že vůbec nereagoval. Jako kdyby i zapomněl na tu hroznou situaci, kdy si mysleli, že jim jde o život.

Kara to tedy brala tak, že ho nechá být, dokud se sám nad sebou nezamyslí, či něco takového. Přemýšlela i nad tím, jak se k sobě přiblížili. To snad nemohla být náhoda, ne? Ano, sice ona s tím začala, avšak on neodporoval, což bylo zvláštní. Možná, že přemýšlel nad celou tou událostí a dalšími věcmi, které se staly okolo. Třeba odchod Lucase, jehož teď nikdo nenašel, slehla se po něm zem. Anebo jeho divné chování, takové proměnlivé jako počasí.

Celý tento den byl takový zvláštní, jelikož Tony s Karou od té doby jaksi nepromluvil. Dělal, jako kdyby na tom místě vůbec nebyla a jako kdyby jí vůbec nikdy nepotkal. Bylo to strašné, nevěděla proč. Místo toho se k ní přiřítil pejsek Color, který měl poněkud jinou náladu než ostatní kolem. Ale alespoň někdo byl v tomhle okolí nějakým způsobem šťastný, což jí potěšilo. Sice neměla náladu na nějaké pobíhání venku, anebo házení s míčkem.

Po asi pěti minutách stání na jednom a tom samém místě, se nakonec Kara přesunula na jejich oblíbené místo, kde vždy chodívala s Tonym. Tam si dokázala vzpomenout na různé vzpomínky ať byly špatné, anebo dobré. Docela jí udivilo, když uslyšela kroky, které se blížily čím dál tím blíže. Na poťukání na rameno, ale nereagovala. Myslela si totiž, že to byl Tony, jenže to byl Lucas.

„Tony, nech mě, prosím, chvíli o samotě," samozřejmě, když se otočila, začala se mu omlouvat. Naštěstí to Lucas bral v pohodě.

„Potřebuji ti něco ukázat, půjdeš se mnou?" zeptal se jí, ona přemýšlela. Vzpomněla si na to, že se Tonymu Lucas vůbec nezamlouval. Potom ale přistoupila na jeho prosbu a šla s ním.

Šli kolem velkých stromů, bažin a různých dalších nebezpečných pastí. Museli si i dávat pozor na jámy, které měly za úkol, zabít, anebo alespoň zranit nepřítele. Když už byli kousek, zahlédla Kara takovou továrnu, či jak se to mohlo nazývat. Zvířata, jež zabíjeli, byli tady. Dost jí to zaskočilo. Na mýtině, nebo spíš louce stála podivuhodná stavba, kde pracovalo očividně dost lidí.

„Cože?" řekla hlasitě Kara, Lucas jí zacpal pusu.

„Nemluv tak nahlas, uslyší tě," dobře, úplná továrna to nebyla, zvířata byla totiž položena v takových krabicích, kde byli následně rozporcováni a připraveni k snědku. Tím jim také došlo, co jedí v jídelně. Někomu by to nemuselo vadit, avšak Kara byla vyjímkou. Tony to nevěděl a Lucas se na to moc netvářil. A proč jim to tolik vadilo? Když se stali lovci, byli informováni o tom, že se tu zvířata nejedí. Bohužel opak byl pravdou. Co teď asi tak mohli dělat? Nic. Jen litovat ty ubohá zvířata, která byla sežrána. Neboť Kara byla hloubavě přemýšlející lovec, zase si vzpomněla na událost, kdy si Tony pochutnával na jednom z jídel, kde bylo z velkou pravděpodobností také jedno z těch zvířat. I když to byli lovci, většina jich bylo proti těmto ohavnostem. Někomu to mohlo přijít nelogické, ale nebylo. Stačilo jim zabít jedno z ubohých zvířat. Nepředpokládali, že by pan Corwin někoho podvedl. Sice nevěděli, zda to nedělal pro jejich dobro, či jaký k tomu měl důvod. 
Ale Karu to nemile překvapilo.

„Proč jsi mi to vlastně ukázal?" podívala se na něho nechápavě.

„Přišlo mi, že to potřebuješ vědět," podíval se na ní takovým trochu vypadajícím, špatným, falešným úsměvem. Mohlo to tak jen vypadat, ale teď si trochu dělala starosti. Neměl Tony přece jen pravdu? To ještě nevěděla, ale obávala se toho.

„Ehm... Dobře," odvětila po chvíli hrobového ticha.

Vidět, jak se zvířaty zacházeli bylo hrozné. Ano, sami lovci nedělali nic dobrého, neboť jim sami brali životy. Ale tohle bylo moc. Tony říkal, že jim pan Corwin nikdy neřekl, že zvířata používal právě k tomuto účelu, anebo to nebyla jeho práce? Nikde ho tu nezahlédla, třeba přece jen měl pravdu.

„Ten, kdo v tom má prsty, mě nesmírně zklamal," hlasitě polkla, jako kdyby se jí v žaludku udělal obrovský knedlík.