Lovci

Kapitola třináctá - Spory

Koho by to nemrzelo, že ano? Nevěděl, zda to souvisí s nějakými události, po kterých Kara usoudila, že se mu nedá věřit. Anebo to bylo jen jednorázové a on z toho dělal vědu. Doufal, že tahle situace už ustoupí. Čímž si vzpomněl na chvíli, kdy Kara potkala Jonase, jeho bratra. Prvně vypadalo, že si budou sednout, jenže jakmile slyšel, co z něho vypadlo, už svůj názor změnil. Koneckonců ne vždy všechno dopadne tak, jak si člověk přeje.

Nicméně, když došli k táboru, překvapil hlavně Karu s Tonym Lucas, který se vybavoval s panem Corwinem. Rozhodli se tedy, že za nimi zajdou, i když se do toho Tonymu nechtělo. Kara to brala normálně a Jonas nevěděl, o co jde. Spíše měl zase nějaké kecy. Tonymu to jaksi nevadilo, jelikož to byl jeho brácha. Nebo snad k tomu byl jiný důvod?

„Kde jste byli tak dlouho? Lucas mi říkal, že vás viděl odcházet,” řekl s vážným hlasem pan Corwin, nikomu v tu dobu do smíchu nebylo.

„A kdo je tohle?” ukázal na Jonase, který nehybně stál na jednom místě.

Poněvadž Tony zjistil, že Lucas vykecal to, co neměl, rychle se na něj vrhnul. Shodil ho na zem, načež Lucas zahýkal bolestí. Ale Tonyho to nezastavilo, byl totiž nesmírně naštvaný. Jonas byl zamyšlený, takže si toho všiml až v tu dobu, kdy to šlo do extrému. Kara ani pan Corwin se do toho nehodlali pouštět, přišli by ještě k úrazu.

„Nechte toho!” odpojil oba od sebe, nebylo to tak snadné, protože byli oba rozhořčení a ani jeden nechtěl přestat. Tony se ale za žádnou cenu nehodlal ustoupit. Proto na něho zase skočil bez jakéhokoliv přemýšlení.

„Já za nic nemůžu,” řekl Lucas, který ležel na tvrdé zemi, přitom se na něm povaloval Tony, jemuž docházely nervy a nejen to. Nejradši by ho zabil, kdyby mohl, aby měl od jeho maličkosti pokoj. Naštěstí mu to jeho svědomí nedovolovalo.

„Jasně, tak jaktože to ví pan Corwin?” Lucas se vymlouval, jenže mu nic nepomohlo. Jelikož Tonyho naštvání bylo silnější.

„Vážně se už nechte, nemá to cenu,” jakmile to vyřkla, Lucas dal Tonymu takovou ránu, že se Tony složil k zemi. Chvíli to vypadalo jako kdyby bylo po něm, naštěstí byl živ a zdráv, jen ho bolela tvář, kterou měl na pohled hodně červenou jako čerstvé rajče. Každopádně potom, co tohle Lucas udělal, rychle odešel bez jakékoliv omluvy. Kara se vyděšeně dívala na Tonyho, který se nakonec zvedl. I když byl docela zmatený, naštvaný, vyděšený… Z téhle události měl několik pocitů smíchaných dohromady.

„A už víte nějaké informace ohledně těch lovců?” optal se znenadání, chtěl zapomenout na to, co se stalo před chvílí. Tony si držel pořád ruku na tváři. Nikdo se mu ani nemohl divit, protože to byla fakt silná rána. Kara by od Lucase takové chování vůbec nečekala.

„Jakých lovců?” vletěl do toho Jonas, kterému to přišlo divné. Nic o žádných jiných lovcích mu přece neříkali, ne? Tedy alespoň si nic nepamatoval.

„Ehm… No,” vystresovaně z něho vylezlo. Netušil, že se to dozví tak brzo. Chtěli tomu dát čas, jenže teď už to bylo jedno. Bylo zbytečné to shazovat na někoho jiného.

„Vy jste mu o tom neřekli? A kdo to tedy je?” ozval se znovu pan Corwin, tentokrát docela naštvaně.

„Ne, neřekli,” zase neodpověděl na tu samou otázku jako předtím, protože z toho byl zdrcený. Chtěl mu to říci sám, ne aby to za něj říkal někdo jiný, nebylo to v plánu.

„Jsem Jonas,” ozvalo se, jakmile si to dobře rozmyslel. Byl sice naštvaný, avšak snažil se udržet chladnou hlavu.

„Jé, tam letí ptáček,” zavtipkoval, i když to nikoho nerozesmálo. Snažil se snad utéct od problému?

„Jonasi, na vtipy teď není čas,” řekl Kara, načež se jí na konci věty „zlomil” hlas.

Jonas se podíval na Tonyho, který si zrovna prohrabával svoje tmavě hnědé vlasy. Každopádně, když si toho všiml, odkýval to samé. Bolest, kterou mu Lucas způsobil byla nesnesitelná. Někdo by mohl říci, že si to zasloužil. Ale co když ne? Přece není správné někoho uhodit, anebo mu ublížit či ho dokonce zabít.

Nicméně Jonas neměl slov, proto neodpověděl.

„A ptám se znova, jací lovci?” oslovil Tonymu, který nevypadal, že je teď v nejlepší kondici.

„Karo?” Tony se na ní upřeně podíval, nebyl totiž teď schopen někomu něco vysvětlovat. Sám byl v krizi a Kara to věděla, stejně tak jako Jonas, proto nechal mluvit Karu. I když by to nejradši slyšel od svého bratra.

„Víš, Tony se jednou ztratil, když šel hledat pomoc, takže já už byla úplně ztracená. Druhý den přišel sám od sebe s tím, že prý viděl nepřátelé, tedy zlé lovce. Nejdříve jsme si mysleli, že jsme tady sami, avšak nebyla to pravda. Každopádně kvůli této události se pan Corwin rozhodl, že se budeme střídat na hlídkách a bude to tady celkově více hlídané. Také se tu více cvičí než předtím,” mluvila plynule tak, aby to Jonas, co nejlépe pochopil. Taktéž mluvila zkráceně, protože kdyby to měla vysvětlovat dopodrobna, asi by se zbláznila. Ne, nebylo by to lehké.

„To jsem teda nečekal. Tak proto jste mi nic neřekli? Aby jste mě ochránili?” měl spousty otázek, jenže na ně nebylo čas, proto se Kara musela omluvit. Nedaly se totiž všechny situace vyřešit hned, jedním lusknutím prstem.

Pan Corwin všechno usilovně poslouchal. Bylo zvláštní, že zrovna on o tolika věcech nevěděl. Třeba vůbec nevěděl o Jonasovi, kterého viděl úplně poprvé. Ani to s těmi hádkami, co se dnes dostalo do úplného vrcholu. Nevěřil svým očím. Jako kdyby se mu všechno bořilo před očima.

Nicméně potom se rozhodl odejít, jelikož už ho tu nebylo třeba. Odkráčel svou elegantní chůzí, nejradši by na vše, co se zde stalo, zapomněl.