Lovci

Kapitola dvacátá čtvrtá - Colin

Zatímco se jim to snažil vyvléct, Percy seděl na zelené trávě a uvažoval nad tím, že by se měl přece jen za nimi vypravit. Co když mají nějaké potíže? Proto se pomalu zvedl a i přestože ho ta noha nehorázně bolela, tak jemně nakračoval směrem k lesu. V tuhle chvíli nemyslel jen na sebe.

Jeho zrzavé vlasy mu poletovaly z jedné strany na druhou, nahoru i dolů. Jeho tričko bylo nasáklé potem, bylo to pro něj, jako kdyby právě běžel biatlon. Ruce se mu třásly, jeho únava stále stoupala a nabírala na síle, což mu moc při jeho cestě nepomáhalo. Doplazil se až k malému potůčku, kde si nabral rukou vodu, aniž by mu nějak vadilo, že byla špinavá a hodil ji do sebe. Jediné, co ho v tuhle chvíli drželo při životě bylo, že jeho přátelé jsou nejspíš v nesnázích a potřebují pomoct. Stejně tak jako teď on. Nedbal na své zdraví, zajímalo ho zdraví druhých.

Mezitím Tony při usilovném boji na život a na smrt přemýšlel. Bylo u jeho fakt hodně nepřátel, takže neměl moc šanci na to, aby se z toho dostal. Jenomže Jonas si to nakonec rozmyslel, sice mu to trvalo, jenže už to, že se rozhodl vkročit za ním a tím se mu pokusit pomoct, ho dělalo šťastným. Lucas si toho všiml a nařídil jim, aby se vrhnuli po něm. Tonyho pustili, aniž by nějak hluboce přemýšleli nad tím, že je velké riziko útěku. Asi v hlavě měli docela vymeteno, co se logického přemýšlení týče.

„Jonasi, tady máš šíp!” zakřičel po něm Tony a hodil do vzduchu šíp, který měl Jonas chytit. Pro něj však začali skákat i ostatní, jeden ze zlých lovců ho odstrčil, tím pádem spadl ještě někam dál. Jonas se pro něj rozeběhl a bez váhání střelil neznámo kam. Zlé lovce tím odlákal a společně s Tonym se velkou rychlostí rozeběhli s tím, že to nemusí stihnout.

Lucas po nich křičel, aby zastavili, jinak je zabijí. Jenže ani jeden z nich nevěřil těm blbým blábolům, kterými je chtěli jen zastrašit. S velkou pravděpodobností by je zabili potom, takže ne nadarmo se říkalo, aby člověk nevěřil všemu, co mu dotyčný nakukal. Přiběhli jako tryskem, i když už měli vcelku málo sil, schovali se za menší propadlinu, do které se rázem schovali. Takže když zlý lovci přitakali k onomu místu, kde si mysleli, že jsou, nespatřili je. Ani jednoho živáčka, jemuž by mohli něco udělat. Lucas si stoupl blíže k ní a tím shodil pár kusů hlíny dovnitř. Jonas i Tony nesmírně rychle oddechovali a doufali, že si to Lucas co nejdříve rozmyslí a půjde je hledat na jiné místo.

„Nejsou tady,” řekl zhnuseně Lucas, jehož štvalo, že se stihli schovat bez sebemenšího úrazu. Kromě tedy těch kopanců, které Tony schytal, byli oba v naprostém pořádku. Všichni nepřátelé odešli s nepořízenou. Šly ještě v dály slyšet zvuky, jak někam jdou.

„Uf, myslel jsem, že umřeme. Naštěstí jsme teda zase v pořádku, já to samosebou věděl,” Tony po něm hodil smějící se pohled, tohle ho dostalo. Zase si myslel, že na záchraně měl podíl sám Jonas, ne Tony. Ale co od něho měl čekat. Tahle hláška byla nesmírně egoistická, on to však bral s nadhledem, i když by teď raději viděl Percyho. Dost ho teď mrzelo, že ho tam nechal. Nikdo tam s ním totiž nezůstal, takže neměl přehled o tom, co se tam právě dělo.

„Víc egoisticky jsi to říct nemohl,” zařechtal se Tony a plácl svého brášku po zádech, načež mu Jonas úsměv mile oplatil.

„Hele, ale měli bychom už jít, mám takový dojem, že nejsme jediný, kdo má problém,” vyslovil Tony s nádechem smutku. Sice se před chvílí smál, jenomže tyhle změny nálad ho teď začaly přepadat více často, než bylo zdrávo.

„Dobře,” odsouhlasil Jonas, na němž šlo poznat, že si takový výlet s bráchou dost užíval. I když byli spíše v nebezpečí.

„Proč jsi vlastně nezabil Lucase?” optal se ho zvídavě Jonas, když šli přes vysokou trávu plnou chodící hmyzu. Trochu to dělalo problém Jonasovi, který se občas kolem sebe oháněl jako by mu šlo o život.

„Nebyl čas,” bleskurychle odpověděl Tony, s čímž Jonase překvapil.

„Au,” zase se kolem sebe ohnal téměř „nebojácný” Jonas.

„Neboj se, prosím tě,” pochechtával se Tony, bylo by pochopitelné, kdyby z něho chytil záchvat smíchu. Prvně byl šťasten, potom zase ne.

*********************

Každopádně Percy na tom byl o to hůře. Procházel trnitým houštím, které se mu zařezávalo po celém těle. Jeho myšlenky pořád ale bloudily ke všem jeho přátelům, vyjímka však byl neznámý lovec, jehož pochopitelně neznal. Když přišel v tu chvíli, kdy tam Percy nebyl.

Dělám to pro ně, opakoval si neustále v hlavě, čímž se snažil sebe nějak uklidnit a přejít na jiné myšlenky, když takhle trpěl. Bolest v něm sílila více a více, postupně se k tomu přidávala bolest hlavy a zad. Měl pocit, že v téhle krajině zemře a nikdo ho už nenajde. Ale i přesto stále doufal v lepší zítřky. Říkal si, že až je najde, bude mnohem spokojenější.

****************

„A jak se vlastně jmenuješ?” Kara s doteď neznámým lovcem se blahočili přes oblast, do které ještě nikdy nevstoupili.

„Ehm, Colin,” vyřkl nejistě onen lovec, s nímž šla i přestože nevěděla, kdo se za tímhle týpkem skrýval a zda by mu měla vůbec důvěřovat. Avšak nebyla taková jako Tony, i když ho měla velice ráda.

„Hezké jméno, ty jsi ta Kara, že?” zeptal se zvědavě kluk se strakatými blond vlasy, načež se poškrabal na zátylku, čímž ukázal svoji nervozitu.

„Ano, ano, to jsem,” vytrysklo z ní rychle, aniž by nějak usilovně přemýšlela.