Lovci

Kapitola dvanáctá - Něco k snědku

„Asi bysme už měli jít, je hodně pozdě večer," řekl asi po hodině, neustálého prohlížení si okolí Tony.

„Dobře, asi máš pravdu," odpověděl bez jakéhokoliv přemýšlení a praštil se do ruky.

„Au, kurva!" chytl se za onu ruku, která to schytala. Byl docela naštvaný, jenže to byla jeho chyba.

„Radši bych se zdržovala těch sprostých slov, pan Corwin to nemá moc rád," až pak jí došlo, že vlastně pana Corwina nezná, takže vůbec nebude vědět, o kom mluvila. Ozvala se docela po dlouhé době. A čím to asi tak bylo? Tony si celou cestu všímal jen svého bráchy Jonase, ale na Karu, jako kdyby zapomněl. Což jí bylo dost líto. Byli nejlepší kamarádi, přece se to nezmění jen kvůli tomu, že konečně viděl svého bráchu.

„Ty jsi tady? Vůbec jsem si tě nevšiml," zase si udělal srandu Jonas, načež se trochu zasmál i Tony. Proto se rozhodla, že oba bude ignorovat. Jiná možnost jí asi nezbývala.

*********
Bylo ráno, docela brzo ráno. Tony a Jonas se rozhodli vstát tak brzo, aby si došli pro nějaké jídlo, protože Tonymu se kvůli té události s tou zvěří, nechtělo do jídelny.  Chodili totiž do jídelny nejen na oběd, ale i večeře, snídaně...

Jonas ležel strašně unavený ze včerejší noci v posteli. Nohy měl vystrčené z postele, ani nebyl převlečený v pyžamu. Byl normálně v tom, jak včera přišel.

„Tak vstávej! Nemáme na to moc času, teda alespoň já ne," sice se mu vůbec nechtělo, avšak rychlostí šneka z ní nakonec vylezl.

„Karo, ty taky," oslovil jí, nakonec jí i přemluvil.

Když byli připravení, vyrazili do lesů, kde by našli nějaké ovoce, kterým by se nasytili. Jelikož nikdo z nich neměl moc v lásce houby, kterých bylo po lese jako smetí v odpadkovém koši.
Jejich pozornost upoutaly krásné rostoucí barevné květiny na zelené, lesknoucí se trávě. Anebo stromy, na jejichž stoncích visely šišky. Byl to nádherný pohled se dívat na takovou přírodu, která dokáže jakýmkoliv způsobem okouzlit lidské zraky.

„Je to dlouho, co jsem byl tak daleko od našeho tábora," řekl Tony, přičemž se koukl na Karu a svého bratra Jonase, který zaujatě pozoroval krásnou krajinu. Pokud by nenašli žádné jídlo, museli by to nechat na jiný den, ačkoliv by to asi nevydrželi. Vždy byli zvyklí, jíst jídlo každý den, i když to byli lovci. Nežili zas tak v krutých podmínkách, jak jiní lidé, kteří by za takovou věc dali cokoliv.

Každopádně jakmile došli k různému ovoci, každý z nich šel na jinou stranu, aby toho nasbírali, co nejvíce. Někdo to sbíral do košíku, někdo za do kapsy, záleželo na tom, co měli. Kara běžela ke krásně červeným jahodám, které tam rostly. Bylo jich tam sice málo, ale přece jen jich pár vzala. Jednu i ochutnala, načež se usmála blahem, jelikož to bylo úžasně sladké. Lepší než obědy v jejich jídelně. Ještě k tomu, když byly ze zvířat, už pomyšlení na to bylo hrozné.

Jonas narozdíl od ostatních trhal jen jablka, protože se mu nechtělo moc chodit po lese. Tony, stejně jako Kara, do toho byl nesmírně zažraný. Bavilo ho sbírat různé plody, byly tam i některé, o kterých neměl ani tušení. Takže to pro něho bylo dost velkolepé. Jediný problém, o kterém věděli jen Kara s Tonym byl, že měli zakázáno jíst stravu, kterou vyloví či najdou. Ale nechystali se nic Jonasovi říkat, jen pokud se tak dohodnou a bude na to ten správný čas, což ještě nejspíš nebyl.

„Karo! Jonasi! Už asi půjdeme, myslím si, že to stačí," zakřičel najednou, přičemž jim dal i takový signál a to pískot. Ne, nezapískal píšťalkou. Uměl to totiž už odmalička sám, nepotřeboval na to vůbec nic. Oba k němu zaráz udýchaně přiběhli, on se jen zasmál, protože mu přišlo vtipné, jak se kvůli tomu honí.

Když Tony stál na svém místě, zaslechl zvuky křupání větví. Ale nejen to. O kousíček dál v lese zahlédl člověka, jehož neviděl zblízka. Byl to kluk, ale nic víc nerozpoznal. Jakmile to tedy uviděl, zaklepal na rameno Kaře, která to nečekala a kvůli tomu strachem vykřikla.

„Vidíš, někoho jsem tam viděl," ukázal na to místo, jenže bylo pozdě. Jonas myslel, že si dělal jen srandu, proto se začal řechtat. Aniž by mu došlo, že se o vtip nejednalo, ačkoliv to tak mohlo vypadat.

„To nebyl vtip, vážně jsem tam někoho viděl," řekl s velkým přesvědčením.

„Vždyť tam nikdo není," vyslovila náhle Kara, bohužel mu úplně nevěřila. Po těch událostech s Lucasem tomu nebylo divu.

„A ty?" otočil se na Jonase, ten pokrčil rameny, nemohl totiž souhlasit, pokud to neviděl. Dost ho to zamrzelo, Kara poslední dobou věřila jiným lidem, avšak jemu ne.