Diamantové oko

Život či smrt

Ptáte se, jak se hoch jako já dostane k mafii? Taktéž se ptám, táži se své buřinky, zda je to mé prokletí či náplň života.

Bylo těsně po válce a chudé osiřelé děti byly to poslední, o co se vláda zajímala. Po tom, co mi zemřel mladší bratříček, s kterým jsem byl přiřazen do stejného sirotčince, mě v tom zaplivaném domě již nic nedrželo. Zklamal jsem. Je mrtev. Neustále si promítám jeho výraz, kterým na mě hleděl té noci, kdy jsem ho mohl spatřit naposledy. Díval se oddaně, díval se smrti až do duše. Jeho oči už nepatřily jemu, byly ukradeny válkou, zbavila ho dětství, rodičů, snů i nadějí. Válka -z těl dělá tuctové zboží a z mladých lidí těla bez duše, není v ní vítěze, ani přežití není úspěchem.
Utíkal jsem, běžel jsem, nevěděl jsem kam a proč... daleko. Potřeboval jsem se skrýt osudu a realitě -utéct životu.
Na žalostně vyhublé tělo se mi lepilo oblečení, slzy se ztrácely mezi kapkami půlnočního deště. Srdce křičelo, chtělo opustit své trýznění na tomto světě.
Vysílený jsem si lehl mezi odpadky odložené v temné uličce u zadního vchodu.
Z bezesného spánku mě probouzí až výstřel. Víc než mé ušní bubínky zabolelo uvědomění, návrat do skutečnosti, ve které mi zbylo jen srdce prázdnější než hlava toho nebožtíka rozmašírována na kaši.
Lhostejně zírám na tu mrtvolu bez jediné známky lítosti, spíše jsem jí záviděl. Když jsem se konečně odvážil pohlédnout střelci do tváře, byla kryta stínem klobouku, ovšem namísto toho mi pohled opětovala jeho v měsíčním svitu lesknoucí se hlaveň. V duchu jsem žadonil, ať zmáčkne spoušť.
„Jak ti říkají?" jeho hlas zněl nečekaně přívětivě přec záhadně a tajemně. „Dany." samotného mě zaskočila chladná změna mého hlasu, už nebyl více hlasem dítěte, nýbrž bezcitného monstra. „Jsem Luk, no, to bychom měli. Co tu děláš? A kolik ti vůbec je?" optal se. „Utekl jsem. Nejspíš něco kolem šestnácti." sám doposud nevím přesné datum svého narození.
Posadil mě do toho nejsnobštějšího auta, kterým jsem kdy měl možnost jet. Můj oděv smáčel kožené sedačky, a až v uzavřeném prostoru jsem si stačil všimnout, jak odporně zapáchám.
Po celou dobu cesty jsem nevyřkl ani slovo, mlčenlivě jsem pozoroval spící město. Klid ve vozidle narušilo jen Lukovo mulmlání, postěžoval si, jaké ze mě bude mít problémy. Ale jakou by pro mafii mohl být přítěží hoch, kterého nikdo nebude postrádat ani hledat?
Motor utichl. Vzduch se neopovážil ani hnout a my oba, já i Luk, jsme věděli, že nastávající minuty rozhodnou o mém životě nebo smrti.