Bangtan boys in The Czech Republic

8.

Jen tak pro vysvětlení jaké písmo bude čeština a korejština:

Čestina

Korejština

Snad chápete😅
..................................

Kluci mě v autobuse vzbudili, a tak jsme se pak mohli vydat domů.

Když přijdeme domů, dojdu se nahoru převléknout. Pak si to namířím do obýváku, ale v koupelně zaslechnu hlasy, a tak přijdu blíž.

„Nemůžeme jí věřit! Známe ji sotva dva dny!"tak toto ranilo. Jak mám věřit já jim? Proč mi nevěří? Vždyť já jsem je nechala bydlet u mě. Úplně cizí lidi.

„Ale vždyť nás tu nechala! Udělala pro nás hodně!"zakřičí podle hlasu Jimin. Děkuju Chime.
„Pochop.. Je pro nás cizí!"křikne.. Namjoon?

„A my pro ní snad ne?!"proč se kvůli mě hádají?

„Zítra půjdeme. Nemůžeme jí přinést problémy. Dneska jí nějaká fanynka dala pěstí nemůžeme dopustit, aby se stalo něco horšího"odpoví Namjoon a já sklopím hlavu.

„Ale scházet se s ní budeme dál ne?"zeptá se Jimin a já zase hlavu zvednu.

„Nejde to. Kvůli nám by se dostala do problémů"řekne a já se schovám za dveře. Oba dva kolem mě projdou a já vylezu. Chce se mi brečet. Co jsem Namjoonovi udělala? Já vím, že mě chce jen chránit, ale mrzí mě to.
Přijdu do obýváku a sednu si ke klukům na gauč.

„Eli? Potřebujeme s tebou mluvit"řekne Namjoon už česky a já si povzdechnu.

„Já vím o čem.. Slyšela jsem vás"řeknu narovinu a oni si prohodí nechápavé pohledy.

„Počkat, ale vždyť jsme mluvili korejsky"řekne Jimin a já zrudnu. Tak z toho už se nevykecám.

„No.. Jak to jen říct. Ehm.. Já korejsky umím"zazubím se a všichni se na mě podívají pohledem alá: "děláš si prdel?"

„Takže mi jsme namáhali naše mozky úplně k hovnu?!"zařve korejsky Namjoon a já se podrbu na zátylku.

„Aspoň jste si procvičili češtinu"řeknu a skousnu si spodní ret.

„No to už je jedno. Každopádně pokud jsi slyšela náš rozhovor tak není o čem mluvit a zítra půjdeme pryč"řekne Namjoon a Jimin sklopí pohled.

„Chápu vás, můžu si s váma udělat alespoň fotku?"zeptám se nadějně a oni kývnou. Vezmu si mobil a všichni se ke mě nahrnou. Jimin mě chytne za rameno, Tae mě chytne za druhé a ostatní se ke mě nějak namáčknou. Vyfotím nás a podívám se na fotku. Ale Tae se tam nesměje.

„Tae musíš se usmát. Jinak to nejde"zasměji se a chytnu mu koutky, které roztáhnu do úsměvu. Vezme mi ruce a zasměje se.

„Tak ještě jednou"řekne a všichni se postaví tak jako předtím. Vyfotím to a konečně se tam všichni tváří tak jak mají. Dneska je to poslední večer s nimi. Proč nemůžu bydlet v Koreji? Proč to musí být tak složité? Proč nemůžu být jejich kamarádka? Další hromada otázek a já nedostávám odpověď. Ale samozřejmě nemůžu být smutná a musím nahodit svůj optimistický úsměv, který mám i u horších věcí. Můj úsměv vždy skrývá pravdu jak se cítím a to na sobě tak miluju.(no egoism😂).

„Tak co si dáme k večeři?"usměji se, ale oni jen pokrčí rameny. Nemůžu je nechat takhle skleslý. Musím s tím něco dělat.

„Hele víte co? Mám nápad"ušklíbnu se a pobídnu je, aby šli za mnou. Všem členům kromě Kooka zavážu oči šátkem. Ten se na mě jen vyděšeně podívá a já si přiložím prst na ústa. Stoupnu si na špičky, abych na něj dosáhla.