Druhá tvář Černého kocoura

9.12.

,,Vstávej! Máme dnes hodně práce."
Zamručel jsem negativní odpověď a dál se věnoval polštáři.
,,Vstávej kocoure!"
,,Ještě pět hodin." Výsledkem bylo, že jsem se otočil na druhý bok.
,,Vstávej ty lenochode, v kuchyni se mi vaří čokoláda a tuhne těsto tak dělej."
Jsem ten typ člověka, který slyší na slovo čokoláda a tak jsem během deseti vteřin seděl za stolem, pil kakao a potichu nadával o nedostatku spánku.
,,Dneska mi pomužeš píct perníčky a jiný cukroví."
,,Nejsem moc kuchařský typ."
,,Nevadí, u vykrajování cukroví nic nechytne."
Trochu změnila názor když mi už třetí prst obvazovala náplastí, protože jsem se řízl o vykrajovátko.
,,Ty jsi opravdu nemehlo."
Smála se Mari.

Poté následovalo dlouhé školení o tom jak se dělají vanilkové rohlíčky, laskonky, pusinky, linecké, perníčky, trubičky, rumové koule, pralinky a vosí hnízda.
Musím říct, že jsem u toho trochu dospával.

,,Vyválej alespoň těsto na linecký."
Podala mi do ruky váleček a šla vytáhnout druhý plech perníčků.
Já se zatím snažil vyválet těsto stejné tloušťky, ale zřejmě jsem byl antitalent odjakživa.

Větší sranda přišla až s rumovými koulemi. Mari koupila dvě láhve a já měl za úkol ty koule maličkou stříkačkou plnit. Šlo by to rychleji kdyby každá třetí stříkačka neskončila u mě v puse. Marinette si něčeho všimla až jsem se do těch koulí začínal trefovat až na šestý pokus.
,,To by ti šlo. Chlastat a spat, ale já tu mám horu práce a pak to ještě roznést, ale to tě zřejmě nezajímá."
K mému velkému překvapení si lokla rumu a dál se věnovala laskonkám.

,,Podáš mi alespoň ten krém?"
Ukazovala na cosi za mnou. Otočil jsem se a uviděl hnědý čokoládový krém. Podal jsem jí ho a ona začala různě zdobit pralinky. Konečně měla napečeno asi dvacet plechů a teď přišla ta lepší část, zdobení.
Mari zdobila pralinky a já perníčky. Zatímco Mari kouzlila hotová umělecká díla, ty moje vypadaly jako od jednorukého slepého dítěte s epilepsií.
Divil jsem se její laskavosti a trpělivosti. Stále se usmívala, ale napůl jsem to dával za vinu poloprázdé lahvi rumu.

,,Pět hodin válení, pečení, plnění a zdobení, ale stálo to za to."
Hrdě jsme sledovali plný stůl různého cukroví.
,,Teď je musíme zabalit, od každého druhu pět a donést zájemcům."
,,Kolik jich je?"
,,Asi čtyřicet, víc bohužel nestíhám. Každý ví, že peču až devátého takže si musí počkat. A péct dva dny po sobě, no promiňte ale nikdy."
Znamenalo to, že musíme obejít čtyřicet lidí, kteří byli převážně důchodci nebo Marinettini známí.

,,Obleč se kocoure, pojedeme."
Vzal jsem si tedy bundu a boty a pomohl Mari s nákladem.
,,Stejně se sem ještě jendou vrátíme."
Potlačil jsem povzdech a následoval ji do garáže.
,,Ty jezdíš na skútru?"
,,Jo, je to rychlejší." Zazubila se a podala mi helmu.
,,Umíš na tom?" Polkl jsem. Možná jsem teď vypadal jako srab, ale o svůj život jsem se bál, navíc měla řídit dívka, která se se mnou srazila i při chůzi a včera uklouzla na chodníku.
,,Zvládám to."
Když jsme nasedli, opakoval jsem si tichou modlitbu ať to přežijem.

Na to jak byla Mari drobná a vypadala nevinně, jezdila zatraceně rychle a bez chyby, to se musí nechat.
Brázdila ulice a když jsme zastavili u prvního domu bylo mi skoro líto, že to skončilo.
Otevřela nám stará paní, která podle všeho Mari dobře znala. Nabídla nám nějaký čaj, ale odmítli jsme neboť nás čekalo dalších snad milion lidí.
Rozloučili jsme se, nasedli na strop zkázy a smrti a vyjeli dál do ulice Paříže.
Opravdu hustě sněžilo a vítr kolen nás skučel. Držel jsem se Marinette tak rychle, že jsem jí málem rozmáčkl.

Další zastávkou byla paní Chamacková s malou hyperaktivní potvorou jménem Manon, Alyina babička, Nino,Nathaniel, Juleka, Marinettini rodiče, se kterými chvíli mluvila zatímco já mrznul venku a dalších tisíc lidí, které jsem neznal.

Když jsme skončili, byla už tma a já zíval až mi tekly slzy z očí.
,,Řekni proč to děláš Mari, můžeš přece jen sedět doma, ale ty celý den pečeš a pak to zadarmo rozvezeš po městě."
,,Zadarmo?"
Zarazil jsem se.
,,Oni ti zaplatili? Nevšiml jsem si."
,,A platba převodem na účet ti nic neříká?"
Připadal jsem si jako debil.
,,Mimochodem dělám to pro lidi a pro radost. Někteří nemají tolik času jako já ,aby napekli, nebo nemají sílu a tak jim ráda pomáhám. Navíc je fajn si tahle přivydělat."
Kývl jsem na souhlas.
,,Něco jsem ti schovala, vždycky si jich pár nechám."
A podala mi tác s několika náhodnyými kousky jejího kulinářského umění.
,,Nic lepšího jsem v životě nejedl. Jsi úžasná."
Roztomile se zasmála.
,,Mám pro tebe ještě jednu skvělou zprávu, zítra nevstáváme dřív než ve dvanáct."

Zase pozdě a zase o sto slov víc a to jsem si řekla,že se mi do toho nechce a napíšu jen tři sta 😂😂😂

Přečtěte cukroví? My jen perníčky🍪
Tak zase zítra a doufám, že dřív😇😇🎄🎁