Druhá tvář Černého kocoura

17.12.

,,Dala bych si punč."
,,Tak to prr, moc dobře víš jak to dopadlo minule."
Protočila oči.
,,Jak dlouho mi to budeš ještě vyčítat? Vždyť jsme za to stejně mohli oba."
Usmál jsem se a gestem ukázal, že to nemyslím zle, ale ve srandě.
,,Nějak mě bolí hlava."
,,Nedivím se, v noci jsi pěkně kašlal."
Když se o tom zmínila, dostal jsem menší záchvat kašle.
,,Mám pocit, žes včera u toho sněhuláka pěkně chytil rýmu."
Bolestně jsem zaúpěl, jako by nestačilo mít v sobě zlého démona, ale navíc k tomu se léčit z rýmou.
,,Půjdu ti uvařit čaj."
Mile se usmála a já jí byl vděčný. Za všechno co dělala.

Bylo odpoledne, měl jsem v sobě už asi pět litrů zázvorového čaje a kilo různých prášků na bolest hlavy, nachlazení, bolest v krku a další podobné. Opravdu mi nebylo do zpěvu a Mari se se mnou ani nesnažila navázat konverzaci, protože když to zkusila ráno, ještě jsem ji okřikl ať neotravuje. Ona pak se slovy, že se chovám jak kvočna na vejcích, odešla do svého pokoje volat s Alyou před Skype a mě nechala samotného.

Měl jsem tedy spoustu času přemýšlet o své neslavné budoucnosti. Poslední týden jsme zaznamenal den ode dne zvětšující se kámen strachu v žaludku. Díky němu se mi hůř dýchalo a i usínalo. V noci mě tok myšlenek udeřil nejvíc. Nespal jsem třeba i do čtyř do rána.
Cítil jsem jak slábnu a moje nachlazení mi neprospívalo.

Ve čtyři odpoledne ze mě byla jen troska sledující mrtvě seriály na notebooku. Nevnímal jsme nic, byl jsem jen schránka bez života. Kdyby nepřišla Marinette, asi bych tam na gauči i ztrouchnivěl a rozpadl se na prach.

,,Kocoure? Nechci nic říkat, ale už minimálně čtyři hodiny sleduješ seriály pro děti a vsadím se, že vůbec nevíš o čem jsou."
Podíval jsem se na ni bledýma očima, skoro jsem slyšel její zrychlený tep. Byla vystrašená, ale dobře si vědoma co se se mnou děje.
,,Nechceš nějak pomoct? Třeba jen i říct jak se cítíš, pomáhá to."
Zavrtěl jsem hlavou, nebyl jsem schopný cokoliv říct.
Přisedla si za mnou na sedačku.
,,Ještě není všechno ztraceno."
,,Týden." Polkl jsem a kámen v žaludku se mi dvojnásobně zvětšil.
,,To je stále dost času."
Usmála se, ale poznal jsem, že sama tónu nevěří. Její úsměv a oči postrádaly obvyklý lesk a zář. Neviděl jsem přes její oči úmysly jako obvykle, tohle byly hrané povrchní emoce.
Povzdechl jsem si.
,,Jsem beznadějný případ." Ramena mi klesla níž jak jsem si znovu povzdechl. Byl jsem bez energie, vyčerpán svou depresí.
Jediné světlo ve mě udržela Mari, která stále v hloubi duše věřila v zázrak, v nemožné.
,,Já ti věřím kocoure, nezáleží jestli ti zbývá rok, měsíc či pět minut. Život můžeš změnit i za pouhou vteřinu. Mrkneš a všechno je jinak. I v tu poslední vteřinu bych nepřestala doufat v kouzlo. Jak by mohl člověk žít s doměním, že zemře. Jediné co ví je, že to někdy bude."
,,Jenže já narozdíl od ostatních vím přesně kdy zemřu."
Nechtěl jsem, aby věděla jak moc mě její slova zasáhla. Jak moc jsem jim chtěl věřit.
,,Tak na to nemysli, je to těžký, ale já ti věřím. Někdy člověk k vykonání velké věci nepotřebuje nic víc než víru."
Mile se usmála.
,,Když máš člověka, který v tebe věří, máš všechno." Dodala s přívětivým úsměvem.
,,Ani nevíš jak moc si cením toho co pro mě děláš."
Zašeptal jsem do ticha, které bylo narušováno jen nádechy a výdechy.
Než jsem stihl ještě něco dodat, byl jsem uvězněn v jejím objetí, které jako by říkalo nejsi tu sám. Byl jsem jí nesmírně vděčný a každým zbývajícím dnem se to mělo stupňovat.
Mari dokázala nemožné, dokázala, abych zapomněl, že na tomto světě mi zbývá už jen velmi málo času.

Zdravím s dnešní kapitolou✌🎁🎄😇 přísahám, že ta další už buďte veselejší🤔✨
Taky se omlouvám za ponižující délku kapitoly 620 slov a přísahám, že jakmile budu doma pokusím se do těch devíti set slov👌💖 přísahám.

No nic, mějte se, smějte se a zase zítra čuus🤘😆