Druhá tvář Černého kocoura

13.12.

,,Každý den vstáváme později a později. Něco je špatně."
,,Bolí mě noha."
,,A co mám říkat já? Včera jsi na mě dobře spadla."
,,Ty sis lehl pode mě."
,,To sice možná jo, ale to na tom nic nemění."
Sledoval jsem Marinette jak se protahuje a přitom lezl ze spacáku.
,,Mám hlad."
,,Je půl jedné, myslím si, že nemá cenu snídat, objednáme pizzu."
Navrhla a já jakožto milovník pizzy a všeho nezdravého jídla jsem přijal.
,,A jakou?"
Zamyslel jsem se a ona taky. Bylo tolik dobrých druhů pizzy.
,,Asi bych vzala sýrovou a šunkovou s kukuřicí."
,,A co ananas?" Zeptal jsem se smutně, chtěl jsem vidět její reakci. Spražila mě pohledem, který by rozpustil i supermana.
,,Ananas nikdy." Pronesla jako vraždící maniak.
,,Fajn, dělal jsem si srandu."
Udělal jsem gesto v obraně.
Marinette si mě však už nevšímala a vytáčela číslo donáškové služby s pizzou.

Bylo objednáno a my dva jsme si zkrátili čas hraním her. Od slovního fotbalu jsme skončili až u kámen nůžky papír.
Když konečně ten týpek z donáškové služby přišel tak jsme mu zaplatili,ale Mari měla zase nějaké výhrady.
,,Ale na všech letácích máte napsáno, že když přijedete za víc než hodinu, máme dovoz zdarma. Volala jsem vám v jednu a je čtvrt na tři takže nechápu proč se tu se mnou hádáte když mám pravdu!!"
V tu chvíli mi možná bylo toho poslíčka i líto. Marinette připomínala běsnícího pitbula.
,,Já nehodlám zaplatit ani o cent navíc! Vyřizujte si to v práci jak chcete."
A zabouchla mu dveře před nosem.
,,Právě jsem ušetřila pět euro."
,,Socko."
,,Co prosím? Nejsem miliardář."
,,Pět euro tě nezabije."
,,Ale žijeme v těžký době."
Nechápavě jsem nadzvednul obočí.
,,No co? Jsou vánoce, všechno se zdražuje a dárky taky nejsou zadarmo. Jsem ráda, že mám na rohlíky."
,,Jsi fakt lakota."
,,No dovol?!" Strčila do mě až mi málem vypadla krabice s pizzou z ruky.

Nikdy bych nevěřil, že drobná dívka jako Marinette toho tolik sní. Celá pizza a nějaký dezert k tomu, od kterého si nepamatuju název.
,,Šla bych si zase lehnout."
,,Co takhle koukal na telku?" Navrhnul jsem a ona kývla. Pustili jsme nějaký nevinný program a  sledovali.
Neuplynulo ani deset minut a Marinette už spokojeně oddechovala na mém rameni. Musel jsem se usmát, byla roztomilá. Vypnul jsem televizi a sledoval ji jak dýchá a jak klidně vypadá. Musím říct, že mě to uspalo a zachvíli jsme leželi opřeni o sebe jak dvě mrtvoly.

Když jsem se probudil byla už venku tma, Mari pořád spala a tak jsem se pomalu zvedl z gauče a výšek na malý balkon. Do nosu mě příjemně udeřil čerstvý vzduch. Byla zima, ale nefoukal vítr a byla krásná jasná noc protkaná občasnou vločkou. Sednul jsem si na zem a opřený o zábradlí sledoval oblohu. Tolik hvězd.
Po pár minutách jsem uslyšel vrzání balkonových dveří.
,,Mohls mě vzbudit."
,,Znám tě delší dobu, kdybych tě vzbudil, uškrtíš mě."
Usmála se.
,,Pravda. Jsi tu dlouho?"
Zavrtěl jsem hlavou. Mari se posadila vedle mě a přehodila přes nás deku.
Sledovali jsme oblohu spolu, v tichosti. Vnímali jsme jeden druhého a já si užíval její přítomnost. Přítomnost prvního člověka, který se ke mně choval pěkně.
,,Můžu se zeptat na něco osobního?"
,,Ptej se Mari, pokusím se odpovědět."
,,Jsi hodně naštvaný na svého otce za to co ti udělal? Byl bys schopný mu odpustit?"
,,Když jsem zjistil co mi udělal tak jsem ho nenáviděl, ale postupem času jsem měl čas hodně přemýšlet. Ano, je hodně sobecký a někdy i zlý. Věděl, že by zemřel hned, ale já mám na vybranou. On by nikdy nedokázal udělat dobrý skutek hodný života. Bylo to těžké dopustit, ale ne nemožné."
Usmál jsem se na ni, očividně byla s odpovědí do jisté míry spokojena.
,,Už jsi přemýšlel co udeláš za výjimečný skutek?"
,,V každé volné chvíli. Nechci zemřít, ne teď. Udělal jsem toho tak málo, nedokázal jsem nic."
,,Je to těžký o tom tak mluvit, tak otevřeně. Obdivuju tě, opravdu, přes tvoji odvahu."
,,To ty jsi odvážná, nevíš se té zrůdy ve mně narozdíl ode mě."
,,Každý má právo se bát."
Jakmile to řekla, cítil jsem to. Opět si bral moji duši.
,,Měním se Mari, prosím ochraň se přede mnou."
,,Musí být přeci způsob jak s ním bojovat!"
Zavřel jsem oči a snažil se ho vytlačit z hlavy. Zatnul jsem pěsti a na nic jiného nemyslel.
,,Jde ti to, pokračuj."
Chytla mě za ruku a pevně držela. Cítil jsem její dotek a věděl, že tu ue se mnou, že je reálná.
,,Hlavně se nevdávej."
Ale já byl slabý, nedokázal jsem ho udržet mimo svoji mysl. Dokud jsem byl ještě při vědomí, vymanil jsem se z jejího stisku a skočil na střechu. S lehkostí jsem pak slezl na zem a zmizel ve tmě. Démon mě opět ovládl.

Omlouvám se, že taak pozdě, ale nějak jsem na tu kapitolu zapomněla, takže jsem začala psát až v devět🤘😂
Vůbec se mi do ní nechtělo, ale něco jsem vypotila😂😂🤔😇 tak snad se vám alespoň trochu líbila🎁🎄😆

Tak zítra ahoj✌😊💖