Druhá tvář Černého kocoura

18.12.

,,Kocoure nechceš se jít na chvíli projít?"
,,Už ti lezu na nervy?"
Pousmál jsem se.
,,Ne, to vůbec." Vztáhla ruce na svoji obranu.
,,Takže jen nechceš abych tu oxidoval a tak se mi něžně snažíš říct abych vypadnul."
,,Ale no ták, nemyslím to takhle. Jen by mi teď víc vyhovovalo kdyby ses mi tu nemotal."
Ta slova mě zasáhla, chtěl jsem jí věřit, ale na druhou stranu mi to přišlo zvláštní. Marinette byla dnes nějak podivně uzavřená.
,,Přijď prosím tak za dvě hodiny."
To už neznělo, že mě chtěla vyvodit.
,,Fajn, půjdu se kouknout na trhy."
A už jsem si oblékal boty.

Nespěchal jsem, naopak jsem šel pomalu. Má rychlost se dala přirovnat k dopadajícím sněhovým vločkám. Užíval jsem si všude tu spoustu lidí, zvláštní, že před pár týdny jsem to nenáviděl. Začal jsem si i více všímat vánoční atmosféry. Lidé se smáli, zdravili a já se tou jejich náladou brzy nakazil taky.
Zdravil jsem snáď každého kdo se na mě byť jen koutkem oka podíval.

Na pár minut jsem si šel sednout do parku na lavičku. Sledoval jsem jak se náš společný sněhulák dělí o místo se stovkami dalších. Za těch pár dní tu bylo celé město. Malí i velcí, různorodí a další přibývaly. Měl jsem z toho radost, všechny nás to nějak spojovalo. Úplně jsem z toho místa cítil tu klidnou přátelskou atmosférou. Usmíval jsem se a kochal se výhledem.

Následně jsem šel kolem řeky jako posledně.  Ve dne to tu bylo jiné, živější a mnohem veselejší.

Dostal jsem se do nějaké méně obydlené pařížské čtvrti. Sníh přestal padat a místo něj foukal studený vítr. Slunce se schovalo za mraky a od řeky šla mlha. To člověku dokáže slušně zkazit náladu. Úsměv na tváři vystřídal vztek. Už to tu bylo zase. Moji mysl uchvacovaly zlé myšlenky.
Proč Marinette najednou chtěla, abych odešel. Určitě jakmile se vrátím, už neotevře a bude dělat, že mě nezná. Bude dělat jako by to co jsem prožili nikdy nebylo. Bude dělat, že neexistuju.
Kupodivu mi tyto myšlenky vehnaly slzy do očí, Mari taková nebyla. To si jen ten démon přál, abych ji viděl v tomhle světle, abych ji nenáviděl, aby mi zmařil jakoukoli radost na světě.
Úplně jsem cítil myšlenky té věci ve mně, jak chtěla všechno hezké zničit, že chtěla rozkopat stovky sněhuláků v prach. Že chtěla všechno zničit a ublížit Marinette.
To jsem nemohla dopustit, začal jsem bojovat jako tehdy, nebral jsem ohled na oslabení mě samotného. Muset jsem ochránit Mari, na ničem jiném nezáleželo, protože nyní by z toho nemusela vyváznout živá. Dělalo se mi špatně, ale držel jsem se. Až moc pozdě jsem pochopil, že mě takto oslabuje záměrně, že chce abych byl slabší a slabší. Chce abych viděl jeho myšlenky, protože o to to bude horší až nebudu mít sílu se bránit a budu vědět jak vše dopadne.
Mé srdce nestíhalo bít tak rychle, začal jsem se dusit, opřený o nějaký storm jsem zhluboka dýchal.
Zavřel jsem oči a skřivil tvář, byla mi zima, mého těla se zmocnil třas a ne a ne přestat.
Musel jsem si sednout a zničehonic jsem se rozbrečel. Nadával jsem si jak jsem slabý, ale se slzami i vztek odtekl do meho vnitra. Oddechl jsem si a pořádně se nadechl.
Tak náhlá změna nálady, najednou jsm vše viděl jasněji.
Vstal jsem a otřepal se jako bych chtěl setřást všechno zlé.

Bylo mi zatěžko jej vyhánět, ale musela jsem. Nenáviděla jsem když se mi někdo motal doma při vánočním úklidu. Takhle jsem si alespoň rychle vysála, umyla zem, utřela prach a okna jsem měla také skóre umytá. Při vší té práci mi přes celý dům hrály koledy.

Po pečlivém úklidu jsem konečně mohla zasednout za stůl a vytáhnout kocourův dárek ode mě. Další důvod proč jsem jej vyhrála ven.
Pečlivě jsem jej složila a zabalila do balícího papíru se vzorem sobů, můj oblíbený. Opravdu jsem si dala záležet o na trpělivě rudé mašli. Opravdu se mi to líbilo, byla jsem spokojená.

Už to byly tři hodiny kdy byl kocour pryč a ja začínala mít obavy. Třeba mi opravdu nevěří tolik jak vypadá. Možná to vzdal a radši chce zemřít, ale když mi takovéto myšlenky přijely hlavou, málem jsem si vlepila facku.
Já mu věřila. A tak jsem si sedla na gauč, uvařila čaj a čekala. Stále naplněna vírou, že se vrátí.

A tak čaj chladnul, pohádka v televizi končila a já stále čekala s úsměvem na tváři.

Když jsem konečně uslyšela dupot nohou po schodech a bouchání na dveře, vyrazila jsem jak šíp z kuše.
Otevřela jsem a stál tam. Blond vlasy mírně omrzlé, tváře hořely červenou a úsměv od ucha k uchu.
,,Kocoure! Kde jsi byl takovouto dobu? Měla jsem strach." Nemohla jsem se před ním zmínit, že byl opět bledší, domyslela jsem si, že protrpěl další záchvat. Pokud to tak půjde dál, na štědrý den nebude mít žádnou barvu.
,,Je příjemné být venku, ale příště jdeš se mnou."
Přitiskl mi svoje studené ruce jako led na obličej až jsem zaječela.
,,Proč sis nezval rukavice? Vždyť jsi nachlazený."
Ale on se jen usmál a mávnul nad tím rukou.

Uslyšela jsem zvuk igelitové tašky jako by se v ní něco pohnulo.
,,Co máš v tý tašce?" Zeptala jsem se nedůvěřivě, ale reakcí byl opět jen smích. Vzal tašku do ruky, která se opět rychle zatřepala. Otevřel ji a mně zrak padnul na menšího živého kapra.
,,Ses snad zbláznil!? Co s ním asi budeme dělat?!"
,,Ale noták, seznam se s Helmutem."

906 slov✌🤔 jsem na sebe hrdá😂🤘 no, každopádně snad se vám líbí nová postava, která tu bude až do konce s námi, Helmut!💖😊🎁🎄 láska moje.

Jinak nevím co bych napsala takže se jdu vyspat😇😆 zas zítra lidii😵✨