Druhá tvář Černého kocoura

19.12.

,,Řekni mi co budem jako dělat s tím kaprem?!"
Hned jakmile vešla Mari do pokoje, začala nadávat.
,,Je to Helmut. Nesmíš ranit jeho city Mari."
,,Kam jsi ho včera vůbec dal?"
,,Vzhledem k tomu, že tys volala s Alyou a všechny hrnce byly moc malé jsem byl donucen ho dát do vany."
,,Ses fakt zbláznil."
,,Alespoň tu bude sranda." Zasmál jsem se, ale ona vypadala vskutku zničeně.
,,Ty asi nemáš páru co se dělá s kapry na vánoce že?"
Zavrtěl jsem hlavou a Mari si povzdechla.
,,Nemám nejmenší tušení, ale když už je někdo vylovil tak je přece nebudeš jíst." Zasmál jsem se a mávnul rukou nad tou představou, že by někdo opravdu zabil a poté snědl kapra na štědrý den. Marinette, ale nevypadala dvakrát šťastně.
,,Ne, to přece nemůžeš těm chudákům udělat." Zhrozil jsem se nad tou představou.
,,Kocoure je to tradice."
,,Já ho ale nezabiju! A ani to nedovolím, nechci aby se na štědrý den zabíjelo!" Hlavou mi projela moje budoucí smrt.
,,Právě proto jsem byla tak nešťastná když jsem ho uviděla jak ho neseš. Nemám totiž páru co s ním uděláme."
Bylo mi zle, nechápu jak někdo může takto surově zabít zvíře a pak ho sníst, něco jiného je balené kuře ze supermarketu.
,,Jedno je jasný, Helmuta se nevzdám."
,,No já ho rozhodně nezabiju." Řekla Mari když jsem se na ni podíval obviňujícím pohledem jako by to všechno byla její vina.
,,A co máš v plánu teda jíst?"
,,Jako vždycky. Řízek s bramborovým salátem a rybí polévku."
,,Rybí?" Nadzvednul jsme obočí.
,,Normálně ze sáčku, nic extra."
,,To se mi ulevilo."
Ona přikývla a odebrala se do koupelny, já samozřejmě za ní, protože jsem tak nějak nevěřil jejím slovům o Helmutovi, pořád jsem měl pocit, že rybí polévka nakonec stejně bude z něj."
,,Docela velkej." Poznamenala a pohladila Helmuta.
,,Chtěl jsem toho největšího co tam mají."
Taky jsem se dotkl jeho mokrých šupin.
,,Čím ho jako budem krmit?" Aby nám nepošel hlady."
,,Něco se najde, kouknem na internet."
Kývla a byla ticho. Marinette se zasnila a stále hladila Helmuta po hřbetě. Sledoval jsem ji z profilu a nemohl odtrhnout oči, byla okouzlující.
Než jsem se mihl přemoci a uhnout pohledem, naše oči se setkaly. Ty její byly barvy oceánské modři, topil jsem se v nich a jedině ona mi mohly hodit záchranný kruh. Padal jsem ke dnu, okouzlen její dokonalou tváří.
Ani jsem nevnímal, že posouvám svoji ruku na její pas. Oba dva jsme brýlí mimo a nakláněli se k sobě. Už zavírala oči a čekala na něco co nikdy nepřišlo.
,,Áá! Žere mi ruku!" Náhle jsem zakřičel a kouknul se na svojí ruku, kteoru směle Helmuta okusoval. Díky tomuhle vytržení jsme se oba vzpamatovali. Mari rudá snad až k špičkám na nohou a já sklopil pohledu k zemi. Bylo mi trapně a tak jsem jenom dál máčel ruku ve vodě a čekal až se něco stane.
Nastalo dlouhé trapné ticho přerušované jen šploucháním vody o vanu. Na okamžik jsem si přál být Helmutem, žádné potíže, starosti ani povinnosti, jen voda a jídlo.
Z té trapné chvíle se vysvobodila první Marinette, vstala a beze slova odešla. Zůstal jsem tam s Helmutem sám.

,,Kdybys jen věděl Helmute jaký to je. Nevím co mám dělat."
Místo odpovědi jen pohnul ocasem až mi voda vystříkla do obličeje.
,,I ty mlčíš, se mnou už si někdo nepovídá. Stačilo by jen se třeba zeptám jak se máš, bojíš se štědrého dne nebo jak to cítíš, chtěl bych se konečně otevřít, konečně to ze sebe všechno vysypat, ale to je marný. Mám pět dní Helmute a nevím co s nimi."
Zase nic, jen prázdný pohledem Helmutových očí a pohyby ústy.
,,Víš, stačilo by kdyby tu nebyla Mari. Pomáhá mi, ani nevíš jak, ale nemůžu si dovolit začít k ní něco cítit když bych ji tu pak nechal samotnou."
Naklonil jsem se nad vanou a nechal ať mi slzy pomalu stékají po tvářích až do vody.
Nemohl jsem tušit, že za dveřmi jedna modrovláska roní slzy pro to, co právě slyšela.

Hola přátelé🤘😏 jak se máte😇❄ už jen zítra a pak dlouhý kapitoly🤘😵 joooo🎁🎄

Máte na na štědrovečerní večeři kapra? 🤔✨ my totiž míváme pstruha a brambory😂👌

A co říkáte na konec? 😈🤔 pište, ráda si počtu v komentářích😊✌❤