Druhá tvář Černého kocoura

24.12.

Dával jsem si ranní sprchu, pěkně studenou,aby mě probudila a odplavila všechen ten stres. To se, ale nedařilo.
Jakmile jsem se ráno probudil, cítil jsem to, dokonce jsem si i všiml změny jako dříve poznamenala Mari, byl jsem šedý. Ruce, krk, tělo, obličej prostě všechno. Z toho se mi udělalo ještě víc zle. Oči jsem měl podlité krví, pod nimi kruhy a černé vystouplé žíly, stával se ze mě démon, nemohl jsem to zastavit.
Bolela mě hlava jako by se měla rozpadnout a moje zuby, byly špičaté, nepoznával jsem se. Vypadal jsem jako kamenná socha,která se co nevidět zlomí.

Bál jsem se vidět Marinette, která byla v pokoji a nevycházela ven, nedivil jsem se. To co jsem včera udělal nešlo jen tak vzít zpět, měl jsem více bojovat, neměl jsem jen nečinně přihlížet jak jí ta věc ubližuje. Jsem srab.
Chodil jsem dokolečka kolem místnosti až jsem se dokopal k zaklepání na dveře do jejího pokoje.
,,Mari? Jsi tam?"
Ticho.
,,Víš, chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek, je to moje chyba, řekni slovo a půjdu pryč, nebudu tě otravovat. Zmizím z tvého života stačí říct, ale prosím mluv se mnou, nevydržím to."
Jediné co jsem slyšel bylo tikání hodin.
Povzdechl jsem si a konečně se rozhodnul.
Oblékl jsem se a vyrazil do ulic. Všude sníh a spousta lidí. Šel jsem do města,tam kde jsme se poprvé potkali s Mari. Procházel jsem stánky a díval se co prodávají, nic mi nepadlo do oka a tak jsem šel dál.
Dostal jsem se až na nábřeží kde kotvily lodě a lákaly lidi na vánoční projížďku po Seine. Tady jsem to taky znal, bylo to tak dávno, přišlo mi to jako měsíce. Nevědomky jsem se trochu usmál, vzpomínal jsem na těm čas s ní. Na pečení cukroví, věšení světýlek, balení dárků, pití punče, zpívání koled a trávení času s Helmutem. Připadal jsem si hloupě, když jsem ucítil v očích slzy. Rychle jsem je setřel a šel zpátky do ulic,do centra.
Procházel jsem stánky bez zjevného zájmu, nic zajímavého neprodávali. A tak jsem jen bloudil od stánku ke stánku a čekal na zázrak, který neměl přijít.
Když jsem uviděl tu malou sošku kočky zamotané ve světýlkách, musel jsem ji mít. Byla maličká,s lehkostí se vlezla do dlaně, usmál jsem se na ni.

Procházel jsem kolem parku, všude lidé  a tak jsem zamířil za nimi. Stáli kolem města sněhuláků jak to tu děti začaly nazývat. Ti lidé, někteří se v životě neviděli a už se ani neuvidí tam stáli jako celek což mi vyrazilo dech. Další věc, která mě naprosto překvapila, oni zpívali. Všichni do jednoho zpívali koledu, kterou jsem neznal. Já nevím, ale cítil jsem pravý smysl vánoc, najednou jako by se vše změnilo, jako bych konečně otevřel oči. Fascinovaně jsem ně hleděl jak hlasitě zpívají s hlavami k nebi.
Pomalu jsem se přikrádal k našemu sněhulákovi, kterého jsme postavili s Mari. Byl uprostřed takže se k němu velmi těžko dostávalo.
Podíval jsem se na něj, na jeho úsměv z kamenů a na darovanou mrkev a taky na svoji zmrzlou zmijozelskou šálu. Usmál jsem se a přál si těchto neuvěřitelných dvacet dní zažít znovu.
Jen jsem tam tak stál a napadlo mě, že vložím tu malou sošku sněhulákovi do dlaně, tak jsem to udělal.
Už jsem se vracel zpátky nebýt jednoho až moc chytrého dítěte.
,,Mami!! To je ten pán! To on s takovou paní udělali toho velkého sněhuláka!" Ten malý chlapec na mě nepříjemně ukazoval rukou a veškerá pozornost utkvěla na mně.
Matka s dítětem šli rovnou za mnou.
,,Dobrý den pane, já jsem jen chtěla poblahopřát šťastné a veselé vánoce. Víte, když jste tu postavili toho sněhuláka alespoň jste donutili děti být venku. Náš Luis jich postavil s kamarády šest. Jsem vám vděčná."
Podala mi ruku a já ji s úsměvem přijal. Pak šli další, rodiče všech dětí i některé děti mi přáli to nejlepší do nového roku a skvělý štědrý den, jen jsem se usmíval a nestihl děkovat. Tohle mě naprosto uchvátilo, cizí lidé a takto milí k jiným jen za maličkost jako je sněhulák. Poznám jsem i toho muže, který nám v ten osudný den daroval mrkev.
V tu chvíli se ve mně objevily dva pocity, byl jsem nehorázně šťastný a zároveň jsem se bál brzké budoucnosti až mi bylo zle.