Druhá tvář Černého kocoura

10.12.

,,Pospěš!"
,,Ten sníh neroztaje za deset minut Mari."
,,Nevadí,už chci ven!"
Se svýma culíkama, kulichem a touhu v očích vypadala jako dítě, ale při první nadílce sněhu se tak z každého dospělého stalo dítě.
Když jsme šli v parku, všichni lidé bez ohledu na věk stavěli sněhuláky, pevnosti nebo se koulovali. Všude byl slyšet smích a radost.
,,Tak co?"
,,Navrhuju sněhuláka."
Opravdu jsme byli jak malé děti, navlékli jsme si rukavice a začali sbírat dostatek sněhu do obrovské koule.
Když Marinette po dvaceti minutách dotáhla tu největší sněhovou kouli jakou jsem kdy viděl, nepomohl jsem si a jednu kouli po ní hodil.
Podívala se na mě vraždícím pohledem.
,,Máš pět vteřin na útěk."
Ale já se culil jako debil a stál tam jak solný sloup. Zřejmě největší chyba v mém krátkém životě. Bohužel jsem si ji uvědomil až když jsem schytal první salvu sněhových koulí do obličeje.
,,Áá! Studí!"
Začala se smát, ale také jí to moc dlouho nevydrželo když schytala odvetu. Všude prskala sníh a tak to začalo.
Kašlali jsme na nějaké pevnosti. Běhali jsme po parku a házeli po sobě koule jak děti, ale nevadilo nám to. Hra se změnila když se začaly přidávat děti. Musel jsem se smát když všechny šly nejdříve na Marinette, ale pak i na mě. Strhlo se přímo davové šílenství. Každý člověk se zapojil do největší sněhové bitvy jakou kdy Paříž zažila.
Odevšad se ozývaly dětský smích. Zanedlouho jsem byl celý úplně mokrý a Mari na tom byla hodně podobně, ale jak se zdálo ani jí to navadilo. Měla rudé tváře od zimy a v očích bojovný odlesk. Házela sněhové koule snad do všech. A takto jsme strávili odpoledne, pak šla většina lidí na oběd a ostatní se po dvou hodinách skvělého boje také odebrali někam k odpočinku.
Jediní kdo zůstali jsme byli my dva sněhoví fanatici.
,,Tak, dostavila bych sněhuláka."
Řekla Mari mírně zadýchaně.
,,Ne."
,,Hlavně mi neříkej, že na tebe zas leze tvoje všichni běžte někam nálada."
Usmál jsem se.
,,Čekám na chvíli až ti budu moct dát odplatu za tu facku."
Zbledla.
,,To snad nemyslíš vážně?!"
,,Pleteš se Marinette, chci abys okusila daleko větší bolesti než já. Chci tě vidět trpět!"
A s takovou jsem na ni skočil. Tu první jsem si dokonale vychutal. Pleskla o její zmrzlý obličej a jí do očí vytryskly slzy.
,,Jsi zlý!"
,,Tvůj zničený hlas lahodí mému uchu. Dál bolestně zpívej."
Povalil jsem ji na zem do sněhu a zasypal jí obličej sněhem. Dělalo mi dobře jak nemohla dýchat, jak kopala nohama a svíjela se ve snaze se osvobodit a nadechnout se. Povedlo se jí to, mrše malé.
,,Chceš mě udusit ty debile!? Okamžitě ze mě slez!"
,,Právě teď se mi nechce."
Začala se opět svíjet, ale byl jsem těžší než ona a neuzvedla mě.
,,Jsi zvíře kocoure! Jsi monstrum!"
Slzy jí tekly z očí. Osvobodila ruku a co největší silou mě pleskla do tváře. Bolelo to a vě mně se vařila krev, nedokázal jsem se ovládat.
,,Ty ubohá couro! Nebudeš mě mlátit, je ti to jasný!?"
Praštil jsem jí hlavu o zem až hekla.
,,Jedinej kdo je ubohej jsi ty! Mlátíš holku, která se ani bránit nedokáže a navíc jednou osobu, která ti chtěla pomoct! Laskavě si ujasni co jsou tvoje priority ty hajzle!"
Tvrdě mi oplácela můj pohled ačkoliv jí tekly slzy z očí, byla silná.
,,Když mě teď tak nenávidíš, proč mi i přes to všechno pomáháš?"
,,Nikdy se nevzdávám kocoure. Jednou chci udělat dobrý skutek tak mi to žádnej debil nebude kazit!"
Sledoval jsem její pohled, byla ledově klidná a ve mně to začalo ještě víc vřít. Vykolejila mě svým klidem a věděla to.
,,Jsi slaboch, nevíš co máš teď dělat."
,,Nechápu tě."
,,A myslíš, že já tebe jo?! Sakra?! Jednu chvíli jsi nejlepší přítel a najednou jsi největší kretén pod sluncem."
,,Ale ty se nebojíš, neznáš mě a přesto u tebe bydlím. Teď tu na sebe řvu a mlátím tě a ty nekřičíš, jen ležíš a vzdoruješ mi."
,,Síla vůle a víra, že někde uvnitř jsi stále dobrý a zanedlouho to budeš zase ty, ten hodný, milý kocour."
Nemohl jsem to rozdýchat. Moje dobré já, to které jsem nenáviděl přicházelo k sobě.
Marinette můj vnitřní souboj sledovala s klidem, nevěděl jsem co si myslí, ale zřejmě tušila co se ve mně odehrává. Chytila mě za ruku, cítil jsem její teplý dotek.
,,Věřím ti, vím že to zvládneš."
Sledovala moje oči jak z nich mizí temnota.

Styděl jsem se. Nehorázně jsem se styděl, právě jsem zmlátil holku, která jak se ukázalo je silnější než já.
,,Opravdu se omlouvám." Nezvládl jsem se kouknout jí do očí.
,,Měl by ses ovládat."
,,Nejde to."
,,Tak mi všechno alespoň vysvětli, třeba to pochopím."
,,Třeba, ale je to dlouhý příběh, až zítra."
,,Nějak se setmělo."
Rozhlédl jsem se kolem, ale jediné co jsem viděl byl okruh kolem pouliční lampy.
,,Půjdeme? Pokud mě tedy ještě chceš ve svém bytě."
,,Jen pod jednou podmínkou."
,,Sakra."
,,Udeláš se mnou sněhového anděla."
Zazubila se a můj tep se vrátil do normální rychlosti.
Lehla si na zem a já taky, vedle ní.
Mávali jsme tak rukama a smáli se přitom jak malé děti.

A zase si jdu stěžovat 😂 kapitola 856 slov😂😂✌🎁🎄
A zas pozdě, ale na to bych si měla zvykat.

Vypadá to,že v příští kapitole bude konečně odhalení proč a jak😵 těšíte se?😂

Btw. Vyhovují vám spíš ty kratší kapitoly a nebo moje zdelšující se? Potřebuju to vědět pro příště jestli se mám nějak krotit nebo čím delší tím lepší. 🤔⭐😇 hlavně ty komenty potěší😊💖🍪