Dance Battle||JK

•20•

Začala jsem se pomalu probouzet. Avšak kvůli bolesti na mé hlavě jsem nebyla schopna se ani pohnout. Doslova mi v ní pípalo.

Mírně jsem s sebou pohupovala a slyšela jsem zvuk motoru.
Takže sedím v autě.

Chtěla jsem se nějak pohnout, jenomže něco na mých rukou mi ten pohyb neumožnilo. Prsty jsem si ohmatala zápěstí, kolem něhož jsem zjistila, že mám omotané lano. Ano, tlusté lano.

Myslím, že si nechali záležet, protože to mám přitáhnuté tak, že sebemenší pohyb mi tu ruku dostal do špatného stavu.

Ta bolest sakra. To je to jediné, na co jsem se zmohla v této situaci soustředit.

"Jak daleko je ještě ta zkurvená benzínka!" vyštěkl někdo ze předu a do něčeho bouchl, načež jsem s sebou lekem cukla.

Byla jsem tak i donucena alespoň trochu pootevřít oči. Párkrát jsem zamrkala, abych své oční víčka probudila. Ale dávala jsem si pozor, abych na sobě nedala znát, že jsem se probudila.

"Za chvíli tam budem, uklidni se!" zavrčel na něj druhý, sedíc za volantem.

Nenápadně jsem k nim vzhlédla, ale neviděla jsem jim do tváří. Nečekaně, když sedím v zadní části dodávky.

"Potřebuju se vyspat. Jestli tam nebude místo, kde bychom mohli zaparkovat, tak si mě nepřej. Kvůli tobě jsme se totiž nemuseli zdržet a já mohl už dávno spát."

"Jen abych ti ten tvůj ukecanej rypák nevycpal cigárama. Byl bych ušetřen těch tvejch zbytečných slov."

Dohadovali se.

Teď bych asi měla začít křičet. Jenže by mi to houby pomohlo, protože za prvé, jedem v autě a za druhé, nikdo by mě neslyšel. No, to bych teda dopadla.

Snažím se být v klidu. Jenže už teď se začínám strachem třepat, jako ratlík.

Kam to vůbec jedeme? A kde jsme teď?

Začínám myslet jen na to nejhorší. Odvezou mě pryč, od holek a já pak budu úplně sama. Třeba skončím někde v nějaké chatce v pralese. Nebo na poušti bez vody...

Bože.

Počkat, vždyť ten člověk.

Pokoukla jsem na opačnou stranu k zadním dveřím, kde seděla osoba, stejně svázaná jako já.

A ještě se neprobudil.

Tak hele.

Snažila jsem se více zaostřit. V té tmě sotva vidím svoje vlastní nohy. Nemluvě o tom, že vidím mlhavě.

Proboha!
Vždyť to je Jungkook!

Otevřela jsem oči dokořán.
Co ten tady dělá?!

Všimla jsem si roztrženého rtu, stejně tak i nad úrovní obočí měl zachnutou krev a pod okem fialovomodrozelenou barvu, která se mu tam rýsovala.

Proboha...Ten je zřízený.
Bestie jedny!

Pomalu jsem posouvala svou nohu k němu a malinko do něj žduchla. Neprobudil se. Žduchla jsem po druhé, silněji, a zase nic.

Notak probuď se sakra!

Auto najednou divně zavrčelo a ubíralo na rychlosti. Proto jsem se vrátila do původní pozice, sklopila jsem hlavu a zavřela oči.

"Ty idiote! Není tu místo k parkování!"

"Tak zaparkuj na konci!"

"Že já tě vůbec poslouchal."