Dance Battle||JK

•23•

"Ty jsi chodila do baletu?" uchechtl se.

"No jo, co se tak divíš?" vyhledala jsem si jeho pohled, který obsahoval pobavení.

Nějak jsme se neměli ke spánku. Tak si povídáme. O sobě. Když už jsme tu spolem tak proč se nedozvědět něco víc, že...Možná to bude k neuvěření, ale i já jsem se ho na pár otázek zeptala.

Zajímalo mě, jak začínal se svou kariérou. Jak se postupně seznámil s klukama, dokonce mi popisoval, jak vypadal, když byl ještě na základní škole a dodnes si z jeho vzhledu před několika lety, dělají kluci srandu.
Ani nechci pomyslet na to, jak já jsem byla na základce krásná. S rovnátkama.

No vzhledem k tomu, kolik mi toho o sobě vyprávěl, jsem se dozvěděla docela hodně. Myslím, že přece jen jsem na něj změnila názor. Pokud se teda, jakmile se vrátíme, jeho nálada sobce zase nevrátí.

"A proč jsi s ním přestala?" Překvapuje mě i tím, jak se zajímá.

"V baletu jsem sice byla dobrá, to jo, ale postupem času mě to nebavilo. Chtěla jsem tancovat, ale né takové operní skákání na špičkách a v otevřených sukýnkách. Začala jsem si uvědomovat, že chci to, co má šťávu. Takové to...wau. Při čem se člověk baví a né, že musí být napnutý jak socha.
Jsem ráda, že jsem skončila takhle. S holkama bych se ani nepoznala, kdybych se téhdá takhle nerozhodla," usmála jsem se nad myšlenkou svých kamarádek.

Chybějí mi. A moc se těším, až je zase uvidím. Za několik hodin.

"Máš recht. Baletem si holky kazí nohy. Mají je pak zkroucené, jako houslový klíč. Je to hnus," zkrčil obličej.

"Zajímavý názor," zasmála jsem se.

"Pravdivý," mrkl a následně se zasmátím otočil tvůj pohled před sebe na zavříté dveře.

Pokroutila jsem hlavou a podívala se na hodiny, které ukazovaly pět ráno. Fíha. Docela to rychle ubíhá, když si povídáme. Dobře se mi s ním povídá.

"Co vás vůbec napadlo navštívit Seoul?" nakousl další téma.

Dobrá otázka.

"Nápad naší manažerky. A z části i našeho choreografa. Udělali nám z toho takové překvapení. Měl to být oddech a volnost, ale stejně. Koncerty a různá představení nás neminuly. Vlastně si nás většina vašich společností dá se říct objednali sami. Takže pořád tvrdě makáme...."

"Máme to stejně. Většinou práce a přestávka maximálně tři dny, pokud nepočítám vyjímky, jakož jsou prázdniny a povolenky od ředitele. Ale stojí to za to."

"Ani bych si nemohla stěžovat. Když jsem si tohle vybrala, bylo by ubohé to vzdát a jen tak odéjít."

"Přesně," uslyšela jsem uchechtnutí. Musela jsem se usmát.

Líbí se mi, jak je teď otevřený a upřímný. Jakokdyby snad neschovával ani kapku sobectví. Avšak dlouho to nepotrvá a každý si půjde svou vlastní cestou.

"Hele, řekni mi. Sou ti tví přátelé tak povrchně namyšlení, jak vypadají?"

"Ne," zasmál se nad mou otázkou.

"Narážíš na naše nevrlé přivítání k vám, že?" podíval se na mě.

"Samozřejmě, nebylo to od vás hezké."

"Byli jsme v pozici, kdy se knížka soudí dle obalu. Nebudu chodit kolem horké kaše, ale takových případů jsme tu měli hodně..."

"No jestli takhle zacházíte s každýma, tak to gratuluju," skočila jsem mu do řeči.

"Tohle nemyslím. Hodně k nám uvítalo skupin ke vzájemnému spolupracování a pomáhání si. Nevadilo nám to, rádi jsme pomohli. Ale jak by ti bylo, kdyby ti vrazili kudlu do zad s tvrzením, že to dělali jen pro slávu a požádali právě o nás?
My si to všechno museli vydřít sami kdežto někteří lidé jsou tak líní, na něčem pracovat samostatně a raději je k někomu šoupnout. To by mohl udělat v podstatě každý.

Možná je to obvyklá věc, ale pro nás ne. Člověk by si slávu měl vybojovat sám. Vy třeba takové nejste co já vím. Byl to reflex a celkově první dojem," skončil a sklopil hlavu.

Teď mě dostal. Vyprávěl to tsk sebejistě, jako z nějaké poezie.

Měl úplnou pravdu.
Lidé dělají vše nejlepší pro daný terč, snaží se víc zdokonalovat a to všechno z vlastní dřiny.
Sobectví je, když se k tomu člověk nemá, tak radši vklouzne mezi ty, co jsou na žebříčku víš. Má to dokonale promyšlené, protože je samozřejmost, že po těch více slavnějších půjde i více médií a nabídek. Někdo by se o takové role klidně o popral.

Rozhodně s ním souhlasím. Použít vlastní sílu na to stát se něčím, čím toužíte být.

Nechtěla jsem, aby si tohle myslel zrovna o nás. Samozřejmě, že manažeři pro slávu udělají vše, ale já nejsem taková, abych po té slávě takhle přahla. Já to tak rozhodně neberu.
Beru to jako čistě přátelskou návštěvu.

I když se nám přihodilo právě tohle, nelituju toho, že jsem zde jezdila. Kruté začátky bývají naopak šťástné konce. A když jsme u toho začátku.

"Promiň," uchechtla jsem se, načež jsem si vysloužila jeho nechápavý pohled.

"Za co?"

"Za to kafe, které jsem na tebe omylem téhdá vyléla," tentokrát jsem se zasmála, jelikož se mi ta scénka objevila přímo před nosem. Ty naše vystrašené obličeje.

Taky se zasmál. Úsměv mu sluší, víc, než aby to byl podrážděný bručoun.

"Vlastně bych se měl omluvit první," dodal po chvíli.

Zůstala jsem na něj hledět, pořád s pobavením v obličeji, čekajíc, co z něho vyleze.

"Paměť mi jestě slouží.Tenkrát ve Vegasu na BMA jsme se potkali. Vrazil jsem do tebe a odešel bez jediné omluvy," z úst mu vyšlo uchechtnutí.

Jo tohle.

"Už jsi vzpomínám. Vypadal jsi u toho, jako vylekané štěně," rýpla jsem si.

"Hele," zamrčel napučeně. Teď by to chtělo fotku. Nafouklý jak kobliha.

Na hodiny, jsem díky té tmě neviděla, abych se ujistila, kolik je hodin. Ale dle té tmy, je pořád pozdě ráno.

"Jsi unavená?" zeptal se po chvíli.

"Popravdě, ani moc ne. A ty?"

"Taky ne.''

Jsem zvědavá, jak dlouho nám tohle vydrží. Každopádně se těším na ty kruhy pod očima, až se vzbudím.

"Co si zazpívat?" napadlo ho.

"Teď? Vážně?"

"No a co? Stejně tu nemáš koho probudit. No možná tu paní tam za pultem," přesvědčoval. Vlastně, proč ne.

"A jakou písničku?" otočila jsem na něj hlavu.
Díval se s úsměvem před sebe. Díky měsíčnímu svitu z okna, jsem na něho mohla krásně vidět.

Následně hlavu otočil mým směrem a já se tak střetla s jeho hnědýma kukadlama. Pak začal zpívat.

"We don't talk anymore..."

Omluvám se za delší neaktivitu.
Nebudeme chodit kolem horké kaše, skrze školu jsem neměla chuť psát. Máme toho hodně a to určitě každý chápe😊