Dance Battle||JK

•21•

Sedím tu na studené zemi, opřená o skálu, hledíc na svá kolena.
Ticho přerušuje cvrkání cikád všude kolem. Ani jedna známka nějajého světla, které teď zastupuje zářící měsíc na obloze.

Nemluvě o tom, jaká je tu zima. Tvář promrzlá, už pomalu přestávám cítit ruce. Pořád je o sebe třu, abych to teplo našla, jenže je to zbytečné. Díky tomu taky přestávám vnímat tu bolest na zápěstí. To je teď momentálně ten nejmenší problém.

Nepodotýkám společnost, která je tu se mnou. Panovalo mezi námi ticho, nikdo z nás se neměl ke slovu.

Proč se vlastně divím? Unesli nás random rýpci a teď jsme na útěku. Někde v prázdnotě, kde ani jeden z nás netuší, kde přesně. Ani nevíme, co máme dělat. Vlastně, ani co s námi bude.

Jsme tu sami, bez ničeho. Ani mobil u sebe nemám, peníze, vůbec nic. Jak bych taky mohla, nic  takového jsem si neplánovala.

Ani bych nečekala, že v téhle zemi něco takové je. A to já bydlím, prosím pěkně v Americe, kde jsou krádeže a únosy na každén rohu. Tam jsem se s tím ale naštěstí ještě nepotkala.

Holt štěstí mě opustilo až teď.

Co asi dělají holky? Přemýšlejí nad tým, proč jsem se ten večer tak záhadně vytratila? Přemýšlejí, kde bych mohla být? Vrátím se k nim vůbec?

A je to tady. Zase přemýšlím jen nad tím nejhorším.

A jak se tak koutkem oka dívám, on je na tom nejspíš stejně. Schoulen v klubíčku, ruce ve vlasech.

Jak dlouho tu vůbec tak bezmocně sedíme? I když po ruce nemám žádné hodiny, typla bych, že dobrou půl hodinu. To určitě.

Je zvlaštní, že jsme takhle skončili zrovna my dva. My dva, kteří jsme momentálně, dá se říct, nepřátelé?  Divím se, že tu po sobě neštěkáme, jako téhdá při nacvičování. Přitom, do té doby, dokud nepromluví, je to jako neviňátko, jež hledá svou stracenou hračku. Jako třeba teď. Nemluví a pořád sedí ve stejné pozici.

Velmi dobrá atmosféra.

"Ehm...tvůj loket," vydala jsem ze sebe po tak dlouhé době, rozhodnutá rozbít trapné ticho, ve kterém doteď převládali již zmíněné cikády.

Proč zrovna loket? Na jeho světlých ryflích, o něž má poraněný loket opřený, se mu místy rozhléhá krev od toho, jak jím rozbil sklo zadních dveří auta. Díky tomu jsme se  vlastně dostali ven.

Ze země svůj pohled vyzvedl ke mně, čímž si vyndal ruce z vlasů a následně se podíval na svůj loket. Jen si to chvíli prohlédl, ale ani to s ním nehlo.

"To nic není," zakroutil hlavou a upřeně se díval před sebe. Vidím, že teď toho moc nenamluví. Což je velmi překvapivé, jelikož ve cvičebně štěkal, jak když bičem mrská.

Povzdechla sem si. Překvapuje mě, že ho vůbec nezajímá to, že je raněný. Očividně je taky tvrdohlavý.

Chytnula jsem svůj lem trička a škubla s sebou. Tak jsem odtrhla kousek látky. Trička škoda nebude.
No, i když tohle nebude nic moc, je to lepší než nic.

Poposedla jsem k němu, chytla jeho ruku, přičemž sykl a se skrčenou grimasou v obličeji sledoval situaci. Ruku jsem si položila na svá kolena a látku mu zavázala kolem loktu. Světe div se, ale i já jsem laskavá a milosrdná. Občas.

"Děkuju," chvíli si tu látku prohlížel, ale pak z něj přece jen něco vyšlo.

No nemáš zač. Hádám, že ty bys tohle neudělal.

"Myslím, že jsme minule nezačali zrovna nejlíp," promluvila jsem zase. Jo, nedám si pokoj. A to já jsem ten tichý typ člověka.

"Co takhle začít od znovu?"

Šlo na něm poznat, že se chvíli zamyslel, jelikož očima kmital tam a sem.
Nevím, co si mám myslet. Je to těžká předvídavost. Je to člověk, od kterého se dá čekat ledacos. Snad by ze slušnosti mohl promluvit. Už jen z toho důvodu by mohl spolupracovat, když jsme tu jen my dva.

"To je pravda," promluvil. Není možné.

"Nezachoval jsem se zrovna nejlíp," uchechtl se. On se umí i smát?

Neříkám, že mu úsměv nesluší. Ale tohle byl úsměv upřímný, narozdíl od těch ostatních. Že by to fakt tedy myslel vážně?

"Tak teda...Ahoj, já...Jsem Nicole," vztyčila jsem k němu ruku. Chvíli si ji jen tak prohlížel, ale pak konečně došel k názoru.

"Jungkook. Taky mě těší," ruku přijal a zatřásl s ní, přičemž jsem přivřela oči a rty stočila do tenké linky.

Nechápavě ruku z té mé zdělal a já si tu svou ji reflexně chytla  druhou rukou.

"Oh, tvoje zápěstí," zaskočeně ukázal na mé zápěstí.

"Já vím. To je z toho provazu. Moc mi to utáhli," usmála sem se. Byl to takový křivý úsměv, jestli se tomu tak říkat dá. Bolí to jak sto čertů, ale když na to nemyslím, tak ani nevnímám tu bolest. Občas to teda zabírá.

"Vím, že je možná nevhodné se tě na tohle ptát, ale...jak tě vlastně...no...unesli?" upřela jsem na něn pohled, přičemž on tej svůj opět připevnil k zemi.

"S hyungy jsme byli na cestě do sálu. Jenže já jediný si zapoměl v šatně mobil. Ano, vracel jsem se jen pro pitomý mobil. No a když jsem šel zpět, tak jsem nejdál došel na chodbu. Nestalo by se to, kdybych~"

"Mobil? Děláš si srandu?!Máš ho tady?" hrkla ve mně naděje. Avšak když jsem viděla, že na to nějak nereaguje, hned ta naděje zase pohasla.

"Nemám. Musel mi někde vypadnout," pokroutil hlavou.

Sakra.

"To už by dávno byli na cestě," podotkl. To je pravda. Kdybych měla mobil, já bych v této situaci provolala snad celý kredit.

Tak, tady to zatím končím, jelikož by to bylo až moc dlouhé pokračování, takže jsem to rozdělila na dva díly😊
Btw. Přeju vám krásný a šťastný nový rok😇🎆🎇🎉