Závrať mysli

II. Knihy

,,Jak už jsem říkala, když mi bylo osm, šlo to všechno do...do kytek." Překoktala jsem původní záměr věty. Psychiatr na to nehnul ani brvou a jen se na mě významně podíval.

,,Jmenuj příklad, Kristin." Řekl, jako by to byla samozřejmost.

,,Dobře. Pamatuju si jeden den, takový...můj oblíbený. V tu chvilku už bylo jasno, že je něco jinak:

,,Chtěla bych jít ven, mami, mohla bych?" Zeptala jsem se svojí maminky. Své dlouhé tmavé kadeře teď měla obarvené na blond. To kvůli tátovi se přebarvila.

,,Tino, víš přece, že je doma tatínek, nikam jít nemůžeš." Zašeptala mi máma do ucha. Nemohli jsme chodit ven, když táta dojel. Jezdil jenom na víkendy a vyžadoval si naši pozornost, přestože byl celou dobu v posledním pokoji a díval se na televizi.

,,Běž se radši učit." Pobídla mě maminka a já jen mlčky přikývla.

Vytáhla jsem ze svého stolku učení a roztáhla si ho po stole. Věnovala jsem se, myslím, matematice. Bavilo mě to. Školu jsem zbožňovala. Měla jsem kamarády! Tedy, alespoň jsem si to myslela.

Také jsem začala číst. Četla jsem už od předchozího roku. Nejprve jsem začínala lehčími knihami jako Pipi Dlouhá Punčocha nebo Rychlé Šípy.

V osmi letech už jsem ale četla mnohem složitější literaturu. Ano, teprve ve třetí třídě. A právě tehdy jsem dočítala Stmívání. Musím uznat, že zpočátku mi některá slova dělala problémy, ale brzo jsem se je naučila vnímat a vyvozovat si jejich význam."

,,Jak už jsem říkal předtím, byla jsi nadané dítě." Skočil mi do příběhu doktor. Naštvaně jsem zaskřípala zuby a podívala se na něj. ,,Potřebuješ něco, Tino?" Zatvářil se, jakoby nevěděl. Trouba. ,,Ne, jistěže ne." Prskla jsem a pokračovala:

,,Otevřela jsem teda tlustou knihu a začala si číst. Už mi zbývalo jen pár kapitol do konce!

,,Tini! Ty si čteš?" Ozvaly se za mnou kroky. Táta vyšel ze zadního pokoje.

,,Ano, tatínku." Odpověděla jsem a lehce se přikrčila. Musela mluvit zdvořile, neměl rád když mluvím drzým tónem.

,,Zase ty upíry? A ty si říkáš normální? Ach jo, tady je to samej blázen." Povzdechl si otec a přešel do kuchyně. Co tím myslel? Zlobí se na mě? Tehdy jsem byla dost naivní. Záleželo mi jenom na tom, aby se papínek měl dobře.

Slyšela jsem, jak s mámou začal mluvit o práci. Mluvil stále jen o práci. Práce sem, práce tam. Byl to zedník a tou dobou moc nevydělával. Rozhodoval se, jestli nemá odejít.

Sklopila jsem oči opět ke knize. Písmenka mi klouzala pod očima a já je sbírala a skládala dohromady. Už za chvilku se dozvím, jestli ji James chytí...

,,Tino?!" Ozval se křik ze dvora. Nadskočila jsem v židli a nenápadně nakoukla ke dveřím.

,,Tino, běž tam, honem." Zašeptala máma a já se sklíčeně rozeběhla k otci.

Táta stál před botníkem a mě bylo jasné, co se bude dít. Pohled měl zarytý do mých růžových botasek od bahna, které byly položeny vedle botárky.

,,Co jsem ti říkal?" Zavrčel a kopl do mých bot. ,,No? Odpovídej, když s tebou mluvím!" Křičel na mě. ,,Boty patří do botníku." Pípla jsem. ,,Co? Mluv nahlas!" Vrčel dál. Roztřeseně jsem zvedla oči a podívala se na něj. Byl proti mě hrozně veliký. Vlasy měl rozcuchané a oči mu plály ledovými krystaly.

,,Boty patří do botníku." Zopakovala jsem hlasitěji a sklopila oči. ,,No, to je hezký, že to umíš jako básničku, ale bylo by třeba ji i někdy použít, ne?" ,,Ano, tatínku." Přikývla jsem.

,,Vidím, že ti ten psací trest asi nestačil. Hm...takže to uděláme jinak. Vezmeš všechny ty knížky, sbalíš je do nějaké krabice a ode dneška žádný ty tvoje blbosti! Ty knížky už dlouho neuvidíš! Až se dáš laskavě do kupy. A budeš se učit! Několik hodin, stejně se jenom flákáš!" Vychrlil ze sebe. Ne prosím, to ne! Moje knížky ne! Už mi chybí asi jen pět kapitol!

,,Na co tu čumíš? Padej je sklidit!" Štěkl na mě a já se slzami v očích běžela zpátky do pokoje. Když to viděla moje máma, šla za ním. Akorát se zase budou hádat a všechno je to jen kvůli mě! Kdyby mě alespoň nechal obhájit se! Nechtěla jsem ty špinavé boty dávat k ostatním, dokud neoschnou, abych je mohla odrolit.

Se slzami v očích jsem začala vytahovat všechny knihy z polic. Za ten rok už jsem jich měla hodně. Nechci, aby mi je všechny zabavil. Potřebuju si dočíst Stmívání. Musím si ho dočíst! Musím vědět jak to dopadne.

Něco vymyslím, rozhodně. Třeba ho nenajde. No jistě! Schovám ho, rozhodně neví, kolik knih mám. Ale co když ano?

Nenápadně jsem se nakoukla přes rameno, jestli není ze dvora vidět a hned potom jsem si Stmívání nenápadně šoupla do školní brašny. Budu si ho číst v noci.

,,Na, tady máš krabici, Tini. Uvidíš, když se budeš teď nějakou dobu snažit, taťka ti ty knihy vrátí." Přišla za mnou do pokojíku maminka. ,,Mami, ale ty boty! Já je neuklidila jen proto, že jsem chtěla počkat, abych je mohla odrolit." Vyhrkla jsem s knedlíkem v krku. ,,Promiň Tini, ale už se s ním nechci znovu hádat." Odpověděla mi máma unaveně. ,,To nevadí, mami." Odpověděla jsem a začala přeskládávat knihy do krabice.

Odnesla jsem mu je a on je hodil někam do kouta. Byla jsem zděšená. Jak mohl zacházet takhle s mým nejcenějším majetkem?

Celý zbytek dne jsem strávila skrčená u svého psacího stolu a počítala matematiku.

Z dlouhé chvíle jsem si vytáhla čítanku a začala ji přepisovat. Bylo to čtení a to jsem potřebovala. Musela jsem číst. Vlastně jsem byla úplný fanatik.

Ani nevím, kdy jsem si uvědomila, že ji mám skoro celou opsanou. Byla to kupodivu rychlost.

Po večeři jsem si nenápadně vytáhla Stmívání, samozřejmě jsem musela čekat až usnou, a při kuchyňském světle jsem se krčila pod peřinou a snažila se ve tmě přelouskat písmenka. Tehdy jsem si zkazila oči. To je pádný důvod pro mé brýle." Dořekla jsem a poposunula si brýle na nose.

,,A co se dělo s Jimim?" Ptal se psychiatr. ,,Poslouchejte." Řekla jsem a podívala se z okna.