Závrať mysli

IV. Nový člen

,,Jste v pořádku, Kristino? Nepotřebujete si odpočinout?" Zeptal se doktor a divně se na mě zadíval.

,,Ne, jsem v pohodě. Tak co chcete vědět dál?"  Zeptala jsem se a znovu si prohrábla vlasy. Je příjemné, že mi zakrývají tvář, pod vlasy se dá schovat hodně věcí včetně slz.

,,Co jste mi ochotná dál říct. Co třeba zvířata, povězte mi o vašich psech, Tino." Nadhodil lékař a já beze slova přikývla.

,,Měli jsme tři psy. Jmenovali se Anne, July a Cuddly. Anne a July s námi v podstatě vyrostli. Obě dvě byly rasou grifonci, July dlouhosrstý a Anne krátkosrstý. Měli jsme je hrozně moc rádi. Obě byly výstavní a stály hodně peněz. July stála snad třicet tisíc, ale Anne, protože ji její předchozí majitelé odmítli kvůli uříznutému ocásku, jsme dostali pouze za deset tisíc.
Tehdy s námi ještě otec nebyl, to je zřejmé.
Když k nám přišel, nejrve se k oběma fenečkám choval hezky. Hrál si s nimi. Ale později se změnilo jeho chování tak jako k nám, tak i k nim. Pamatuju si jak je za obyčejné štěkání skopal, když Anny počurala podlahu, švihl s ní o zem. Choval se k nim bezcitně a zle. July na tom byla hůř. Jednou s ní praštil tak moc, že si udělala něco s nohou.

Ještě ten rok, kdy jsem měla tu encefalitidu jsme jeli k nějakým jeho příbuzným na jižní Moravu. Nevím co to bylo za lidi, ale byli divní. Tvářili se přísně a pořád jen kouřili. Bylo mi z nich zle. A zrovna oni měli na zahradě připoutanou bílou ovčačku a u jejich nohou se batolily dvě malá štěňata. Byli tam za hrozné zimy a příšerných podmínek.

Ovčačka měla štěňat víc, ale ti lidé je utopili. Co prý dělat s tolika štěňaty.

Nechtěla jsem tam ty miminka nechat, ani jedno z nich. Přemlouvala jsem tedy maminku i tatínka, abychom si jedno z nich mohli vzít. Trvalo to dlouho, ale po dvou návštěvách se nad pejsky maminka slitovala a jedno z nich jsme si vzali.

Jednalo se o kluka se zlatozrzavou srstí a bílýma tlapkama. Proto, že byl roztomilý jsme mu začala říkat Cuddly. Toto jménu pejskovi taky zůstalo.

Ale přestože se zezačátku zdálo, že otec bude Cuddlyho nesnášet, nebyla to pravda. To malé štěně si zamiloval. Bral si ho s sebou do postele a uctíval ho. Nás nesnášel.

Cuddlyho si bral do postele a koukal se s ním na pohádky, zatímco my jsme museli uklízet. Cuddly papal jen to nejlepší masíčko, zatímco my jsme měli jen chleba s máslem.

Jediné na co jsme mu byli dobří bylo venčení, protože byl až příliš líný. Při venčení jsem se mohla Lyho dotýkat jen já, protože Jimi měl prý špinavé ruce.

Cuddly rostl a když jsme ho brali ven, obvykle nám rozkousal oblečení, které jsme měli na sobě. Nám to nevadilo, hrál si a nás to bavilo, ale když to viděl otec, poručil mi, abych si všechno zašila. Nikdo mi s tím nemohl pomoct. Zakázal mamce i babičce, aby mi ukázaly, jak mám bundu zašít. Byli jsme na to s Jimim sami. Jako obvykle.

Někdy v červnu dalšího roku, Cuddlyho vykopl ven. Pejsek už vyrostl a otce omrzel. Od toho dne Ly nesměl vstoupit do domu ani v mrazu a musel spát venku na mokrých poduškách. Nikdo si nedovolil otci odporovat. Ještě ten samý rok, někdy v říjnu, nám umřela July. Příčina smrti nebyla známá. Jen víme že hrozně trpěla, obzvlášť samotou." Dořekla jsem a s povzdechem se zadívala na psychiatra.

,,Omrzeli ho. Choval se částečně jako dítě, ty časem taky všechno omrzí." Poznamenal muž a neúnavně škrábal do notesu.

,,Hmm..." Zamručela jsem a stáhla si rukávy bílé košile. Nebyla jsem si jistá, jestli to byl reflex nebo proto, že mi začínala být zima.