Závrať mysli

VIII. Jimi

,,Slyšela jsi o Joshovi i po...vašem rozchodu?" Zeptal se doktor. ,,Nešlo o něm neslyšet. Bylo to malé město. Navíc naše střední školy od sebe byly jenom kousek. Vídala jsem ho v autobuse, přestože jsem se mu snažila celou dobu vyhýbat. Jezdila jsem později nebo dřív, jen abych ho nepotkala."

,,Dobře." Poznamenal pro sebe doktor a něco si zapsal do notýsku. Koukla jsem se z okna a začala si okusovat nehty.

,,Tohle bys neměla dělat." Poznamenal doktor a nehezky se podíval na moji ruku dokousanou do krve. Zamračila jsem se na něj, ale ruku sklopila. Musíš vypadat normálně, připomněla jsem si.

,,Co se stalo dál, Kristin? Po tom rozchodu?" Řekl doktor nevzrušeně.
Zamyslela jsem se a překonala touhu znovu si začít okusovat již rozdrásané nehty a záděry.

,,Vyhodili jsme otčíma! Ach bože to bylo perfektní!" Usmála jsem se vítězoslavně. Na ten den nikdy nezapomenu. Byl to den, kdy se síly konečně obrátily.

,,Jak jste ho vyhodili?" Zeptal se doktor a mě už bylo jasné kam tím směřuje. Nepatrně jsem se zachvěla a sklopila oči.

,,Já a bratr." Řekla jsem mu zachmuřeně. Nechtěla jsem s ním o tom mluvit. Ne o mém bratrovi. Ne o mém malém bráškovi.

,,Jak mohl o dva roky mladší chlapec zvládnout vyhodit muže, který ho roky týral?" Podíval se na mě psychiatr. Moc dobře znal odpověď. A já taky. Ale vyslovit ji nahlas?

Můj bratr začal posilovat. Bylo mu asi deset, když se do toho pustil s plnou vervou. Nejprve cvičil tajně, aby ho otčím neviděl. Později už mu to bylo jedno. Nejméně dvě hodiny denně dělal sklapovačky, dřepy, kliky a spoustu dalších cviků na nabírání svalstva. Ale to nebyla jediná jeho výhoda. Když mu bylo třináct, neuvěřitelně vyrostl. Ve čtrnácti už byl stejně vysoký jako já a v patnácti už měřil přes metr osmdesát. Ovšem do toho všeho bylo jeho chování zachvacováno nekontrolovatelnými záchvaty vzteku. No, spíš výbuchy. A někdy to bylo opravdu děsivé.

,,Bráška byl hodně silný a vysoký." Odpověděla jsem prostě a pokročilá rameny pro náznak nenucenosti. Doktor mi na to evidentně neskočil.

,,Dobře. A co ty jeho záchvaty? Kdy poprvé zranil tebe nebo vaši matku?" Podíval se na mě vážně doktor. Otevřela jsem pusu, abych mu odpověděla, ale nevěděla jsem, co říct.
Jimi byl dlouho problémové dítě. Podle mých názorů byl také do jisté míry autista, který těžko překousl narušení jeho světa. Za to ale nemohl. Některé děti jsou prostě jiné. Pořád byl v pohodě, smál se a najednou ho jeho vlastní emoce přemohly a on prostě vybuchl. Navíc otčímův vliv a pozdější nenávist k dospívající u chlapci ho ještě mnohem více utvrdila. Z veselého malého chlapce se stal tichý a často vzteklý kluk, kterému chyběla rodičovská láska.

,,Jimi byl komplikované dítě. Nemůžete ho obviňovat z něčeho za co sám nemohl." Podotkla jsem s povzdechem a otočila se na doktora. Ten jen zamrkal a přikývl.

,,Ano, a proto byl předevčírem odvezen do podobného centra, kde jsi teď ty." Poznamenal doktor a já vytřeštila oči. Když mě sebrali byl Jimi v pasťáku. Dost často se rval, nemohl za to. Ale tohle jsem opravdu netušila.

,,Ohrožoval ostatní děti, Kristin, byl pro ně nebezpečný." Vysvětlil tiše psychiatr, ale já se stále nemohla vzpamatovat.

,,Pomůžou mu, Tino, nemusíš se o něj bát." Řekl uklidňující hlasem muž. Já se ale stejně pořád nemohla dostatečně uklidnit. Stále jsem před očima viděla toho malého baculatého chlapečka, který šermoval s plastovým mečem a ukousával spodek kornoutu u zmrzlin, které mu nakonec vytekly celé na tričko.

,,Asi dneska už stačilo." Prohlásil doktor. A bylo ticho. Nejen ticho v místnosti, ale i ticho v mojí hlavě. Jako kdyby všechny hlásky najednou někdo vypnul. Najednou jsem byla doopravdy sama.