Závrať mysli

VII. Samota

Druhý den ráno mě zase odvedli k mému psychiatrovi. Celou cestu mě drželi za ruce, jak kdybych plánovala útěk. Taková pitomost.

,,Dobré ráno, Kristino. Jak se vám spalo?" Usmál se na mě doktor. To jako fakt?

,,Normálně." Zahučela jsem a posadila se na židli naproti němu.

,,Dobře tedy, můžeme pokračovat." ,,Jen do toho, co byste si přál vědět tentokrát?" Odpověděla jsem suše, bez emocí. ,,O tvých přátelích, měla jsi nějaké? Kde jsou teď? Pak jak ses s nimi seznámila, či jestli měli nějaký důrazný pád na změnu ve tvém chování. Prosím, nevynechávej detaily, mluv co nejpodrobnější, ano?" Řekl doktor a mě poklesla brada. O mých kamarádech? A opravdu bych mu měla říct pravdu? Je to všechno docela osobní...

,,Jo měla jsem něco jako kamarády. Pár lidí mi bylo blízkých, ale taky mě jich dost zradilo. Což není vůbec příjemné. Upřímně? Nesnášela jsem základku. V celé třídě jsem se kamarádila pouze se dvěma. Se Sofií a Joshem. Ale tehdy jsem ještě netušila nic. Kdybych to věděla tehdy, nebavila bych se s nimi."

,,Co se tedy stalo?" Ptal se zvědavě doktor. ,,No, se Sofií jsme se znaly už od první třídy. Nejprve jsme se moc nebavily, ale později se z nás staly nejlepší kámošky, však to znáte. Někdy ve třetí třídě jsme pochopily, že se naše myšlení liší od našich spolužáků. Bavily jsme se o jiných věcech než oni, zajímaly nás jiné záležitosti než nový účes či panenka." ,,A co bylo jinými záležitostmi?" ,,Zajímaly jsme se o smrt, život, důsledky našich činů a o nadpřirozeno." ,,O nadpřirozeno? Ve třetí třídě?" Podivil se doktor. Neřekl to zděšeně ani překvapeně. Tvařil se jako kdyby říkal normální věc jako: Jak se daří?

,,Ano. Proto se s námi ostatní děti nebavily." Odpověděla jsem s mrtvolným klidem. ,,Dobře, poposkočíme, kdy na scénu přišel...ehm...Josh?"

,,V šesté třídě. Rozdělovali jsme se do nových tříd. Já i Sofie jsme zůstali z většinou naší bývalé třídy, ale nevím zda to bylo plus nebo minus. No, ale tehdy se přistěhoval do města Josh, který následně začal chodit do naší třídy.

Nikdo ze třídy se s ním nebavil. Dostal nálepku ,,nový kluk" a tím to bylo vyřešený. Na tuhle blbost se všichni vymlouvali, když se učitelé ptali, proč je Josh tak odstrčený.

Tehdy mě napadlo, že bychom se s ním mohly seznámit mi dvě. A tak se taky stalo. Najednou už jsme nebyly jen my dvě, měly jsme v partě i kluka! To bylo senzační, jenže až později jsem si uvědomila, že se mi fakt hodně líbí, znáte to ty dětský lásky. Chtěla jsem to říct Sofii, ale neměla jsem odvahu. Jeden den za mnou z ničeho nic přišla a řekla mi, že se jí Josh líbí. Nestihla jsem to. Prostě byla první a já jí ustoupila. Pomohla jsem jí tedy, aby ho získala a sama jen tiše přihlížela. Začali spolu chodit. A tím se naše parta roztrhla.

Sofie se najednou přestala vídat jak s Joshem tak i se mnou a nějakou dobu nepřišla do školy. Za celé dva měsíce ji viděl jenom Josh a to, když šli na hranolky. Jinak o ní nikdo nic nevěděl. Když se vrátila, už s Joshem nechodila. Vůbec jsem nopochopila proč. Přišlo mi, jako by mu nedala žádnou šanci. Prostě ne a konec. Mrzelo mě to, ale ještě víc asi fakt, že se Josh začal bavit úplně s jinýma lidma a nás dvě odkopl." Řekla jsem a navlhčila si rty. Ty vzpomínky byly bolestivé.

,,Jenže i Sofie se změnila. Přestala mluvit se světem. Později jsem zjistila, že se řeže. Byl to pro mě docela velký šok. Žádala jsem ji, ať toho nechá, že může dostat i otravu krve, ale ona ne. A naopak to celé začala otáčet proti mě. Mlela furt o tom, jak je to super pocit a že to musím taky zkusit. Pak doma otec chytil záchvat vzteku. Ty dny jsem neustále přemýšlela nad tím, co mi řekla Sofie. Namohla jsem...potřebovala jsem to zkusit. A tak jsem si z koupelny donesla žiletku." Takhle nějak to skutečně bylo, jen jsem vynechala hlasy v hlavě. Ty byly v tom období hodně hlasité. Někdy na mě přímo křičely. A já chtěla ať už to přestane.

,,Rozumím. Prosím, pokračuj." Řekl psychiatr a já se koukla z okna. Stromy burcoval vítr. Zajímalo by mě, jaký je. Jestli je to ten úděsný trhavý vítr, co vypadá jako by chtěl lidi chytit za nohy a vláčet po ulici nebo jestli je to ten, co se pouze tváří jako zloun, ale ve skutečnosti nekouše.

,,Dělala jsem to jinak než Sofie. Nikdy jsem se neřezala tak nápadně. Nechtěla jsem, aby to někdo věděl.

Po nějaké době, o prázdninách, před začátkem deváté třídy, mě sestřenka pozvala na čoch. Pozvání jsem přijala a pořádně se tam střískala. Ani si to nijak extra nevybavuju. Chtěla jsem jen všechno vymazat, na všechno zapomenout. Fungovalo to, ale jen chvilku. Nakonec jsem zůstala sedět venku před budovou s hlavou v dlaních. Byla jsem mimo, vyčerpaná, bylo mi zle od žaludku a myslela jsem, že se mi rozskočí hlava. A v tomhle stavu mě našel Josh. Pomohl mi vzpamatovat se a dostat se k mé sestřenici. Byla jsem mu opravdu hodně vděčná. Ani jsem nepřemýšlela nad tou zradou, kterou udělal. A od toho dne jsme se začali já a Josh bavit bez ustání. Mluvili jsme spolu. Stále a stále. Pustila jsem ho k sobě velmi blízko. Nechala jsem ho podívat se za masku mé tváře. Bylo to jen na chvilku, ale on toho využil. Dostal se ke mně a já nemohla uhnout. Začali jsme spolu chodit.

V tu chvíli začala nejkrásnější etapa mého života. Byla jsem naprosto zamilovaná, úplný blázen. Byla jsem šťastná, smála jsem se a těšila jsem se na každý nový den. A hlavně proto, že každý den jsem byla s Joshem. Nikdy jsme se neodloučili. Byli jsme stále spolu. Jak ve škole, tak mimo školu. Doprovázel mě do všech mých kroužků, na všechny moje schůzky, na autobus i na vlak. Byli jsme jak dvě molekuly, spojené a neodloučitelné.

Ale jak víme i některé molekuly lze rozpojit. A to se taky stalo. O zhruba rok později. O prázdninách. Těsně před nástupem na střední.

V tu dobu už jsem do něj byla zamilovaná. Mohl to být pouze ten dětský kec, ale v tomto momentě ne. Byla bych schopná pro něj obětovat cokoliv. Hájila jsem ho přede všemi, kteří mě před ním varovali. Nevěřila jsem jim. Jak by ON mohl být ten špatný? Ach jak jsem byla hloupá!

V té době se začal zase vídat z jednou z těch holek ze základky. S Ellie. Začal se mi vzdalovat. Přestali jsme se vídat, mluvit i psát si. Nastalo období ticha. Každý den jsem trávila kontrolováním telefonu. Kdykoliv mi naběhlo upozornění, doufala jsem, že mi napsal. Ale nic.

Na sociálních sítích jsem každý den sledovaal jeho videa a fotky. Je s Ellie v parku, jí s Ellie pizzu, jdou s Ellie do kina...

Mučilo mě to. Cítila jsem uvnitř tak hroznou prázdnotu. Co jsem mu udělala? Proč mi nenapíše? Co se mu stalo? Měla jsem dojem jakoby mi pukalo srdce. Bolest, kterou jsem cítila, nemohlo se to ničemu vyrovnat. Trhalo mě to na kusy.

A po měsíci doufání a tajných proseb mi napsal. Ale nešlo o zamilovaný dopis. Napsal mi, že se se mnou rozchází. Že jsem pouze kamarádka.

Pamatuju si jak jsem ten večer přečetla tuhle zprávu. Přestala jsem dýchat a mlčky zírala na obrazovku. Přišlo mi, jako bych se začala dusit. Nemohla jsem se normálně nadechnout. Byl to ten nejhorší pocit, který jsem doposud zažila. Jako kdybych vzala tucet žiletek a bodla si je do hrudi.

Cítila jsem hodně věcí. Bolest, zradu, strach, nepochopení, vztek, smutek, lásku. Chtělo se mi brečet. Stulit se do klubíčka a vyplakat se. Křičet z plných plic a drásat si vlasy. Ale na nic z toho jsem se nezmohla. Dokázala jsem pouze číst tu zprávu znovu a znovu a znovu, desetkrát, dvacetkrát, stokrát, milionkrát.

Bezmyšlenkovitě jsem s chladnou tváří zamířila do koupelny. Nemusela jsem hledat dlouho. Vytáhla jsem žiletku a namířila ji proti své ruce. Stačilo by jen pár škrtů, jen několik tahů ostrou čepelí a bylo by dokonáno.

Zarazil mě křik mého mladšího bratra. Zrovna se vrátil z procházky a svolával psy do domu. Byl tak mladý, tak dětský. Co by si beze mě počinul? A co maminka?

Uklidnila jsem své srdce a stáhla si z nohy ponožku. Tak tedy, jen na uklidnění. Vzala jsem žiletku a přejela s ní po kůži.

Rozhodla jsem se celou záležitost s Joshem vymazat. Zapomenout na všechno, na celý ten rok a půl, protože jen tak se tím přestanu trápit.

Zapomenout mi šlo docela rychle. Žiletky mi s tím pomáhaly. Ovšem věděla jsem, že znovu už bych něco takového nezvládla. Slíbila jsem si, že už klukovi nikdy takhle důvěřovat nebudu."