Závrať mysli

VI. Hlasy

V pokoji jsem se posadila na zem. Ticho přerušil šepot.

Mluvily na mě hlasy. Znala jsem je. Vlastně už jsem je slýchala déle. Nešlo o cizí hlasy. Byla jsem to já. Jako bych měla více osobností, tak jsem to slyšela. A ty osobnosti mi radili co mám udělat. Hádaly se, mnohdy ani nešlo odlišit kdo co chce.

Podobné hlasy jsem slyšela před těžkými rozhodnutími a ne že by jich bylo málo.

Když jsem uslyšela hlasy poprvé, nebyla to změna, jen jsem si najednou uvědomila, že není ticho. Tichem jsem vnímala jenom svůj vlastní tok myšlenek. Hlasy mi nic moc neříkaly. Byla jsem tehdy ještě malá. Brzy jsem se s nimi naučila pracovat. Oddělit to co šeptaly od reality.

O hlasech jsem nikdy nikomu neřekla. Věděla jsem co by mi řekli. Buď že si vymýšlím, nebo že jsem blázen. Já se, ale za blázna nikdy nepovažovala. Blázen je člověk, co leží přivázaný na lůžku a mrská sebou jako divý, řve z plných plic a kdyby ho pustili, ublížil by sobě nebo ostatním. Tohle je pro mě blázen, ti ostatní...mají jen nějakou poruchu. Jen několik párů koleček s ulomenými zoubky, jenž prostě sem tam zachrčí a nadskočí, když přejdou přes ten vylomený zub. A pak jsou tu ještě moje další typy, jako jsou schizofrenici, paranoici, lidé s disociálními poruchami, nebo emočně nestabilní lidé a silní, opravdu silní, závisláci. Tihle všechni byli něco jako padesátka mezi nulou a stovkou.

Teda alespoň takhle jsem to vždycky viděla já. Když jsem ještě chodila do školy kámoška mi vždycky říkala, že mám tyhle poruchy. Měly jsme z toho srandu. Byla jsem největší psychopat na světě a ona inteligent a spolu jsme byly nezastavitelné.

Každý si ve věku teenagera myslí totéž. Že je něco extra, nezastavitelný a někteří mají i pocit, že čím více lidem ublíží, tím budou větší kingové. Tyhle lidi jsem doposud nepochopila. Je to jako kdybyste vzali nůž a propíchli jím psa a díky tomu se stali nesmrtelnými. Už chápete jaká je to kravina? Teda, pokud budete třeba čarodějka ze Salemu tak dobře, možná se to fakticky povede, ale jinak nechci brát iluze...

Upřímně, moje školní léta moc slávy nepobraly. Nešlo o známky, ani o učitele. Neměla jsem kamarády. Strach mé maminky z šikany se na mě ale asi přenesl a já měla nakonec velké problémy. Bála jsem se, že mě lidé nepříjmou, že se příliš odlišuji. A byla to pravda. Odlišnost mě jakoby odtrhla od lidí. Vytvořilo to mezi mnou a ostatními zeď a málokdo ji dokázal prolomit. Po nějakém čase jsem začala důveřovat dvěma lidem. A těmi byli moje ,,kamarádka" Sofie a nový kamarád Josh...