Reborn || ObiRin || Naruto cz ff

II. Povědomá postava

  Bylo skoro až k pláči, že jsem si do tašky zabalila především líčení a oblečení. Nikdy jsem nebyla největší fanoušek nějakého přehnaného zdobení sama sebe a šňoření, ale pravda byla taková, že jsem to potřebovala. Ani tady venku bych se neměla promenádovat tak, jak skutečně vypadám. Nikdy nemůžeme odhadnout, kdo se potají dívá.

 Z Mlžné jsem byla pryč už 5 dní. Toulala jsem z místa na místo, sbírala lékařské bylinky, pomocí nichž jsem léčila zraněné toulající a tak si vydělávala nějaké peníze. Bylo to víc, než jen vyčerpávající, ale neměla jsem na výběr.

 Dneska už jsem stála na nohou pěkných pár hodin, takže když jsem po straně prašné lesní cesty uviděla hospůdku, byla jsem štěstím bez sebe. Chtěla jsem si na chvíli hodit nohy nahoru, napít se, najíst se a především vymyslet, co dělat dál. Povzdechla jsem si. Nejenomže tenhle styl života byl únavný, ale taky nebezpečný. 

 Posadila jsem se na venkovní zahrádce hospůdky, kde mě okamžitě přivítala zdejší obsluha. Objednala jsem si jen dango a něco pití, abych se zbytečně nepřejedla a neměla potřebu pak dlouho trávit. 

 Zadívala jsem se na krajinu, která se rozprostírala přede mnou. Byly to husté lesy, které se na obzoru pomalu zvedaly do hor. Na jedné z prvních, nižších hor stál zámek, stavěný v klasickém japonském stylu. Byl to uklidňující pohled, který ještě podtrhávalo švitoření ptáčků.

„Slyšel jsi, co se stalo ve Skryté Mlžné?" Vyrušil mě hlas od vedlejšího stolu. Okamžitě jsem našpicovala uši, ale pohledem jsem neuhnula od zámku na skále. 

„Jenom vím, že se něco stalo, když jsme byli pryč." Ozval se jiný, mladší hlas. Byla jsem zvědavá, jako malé dítě. Odposlouchávat jsem se naučila už v Oishi Tako. Byl to ostatně jeden z důvodu, proč jsem rozhodla pracovat tam. Dívky za barem nikdo nikdy nevidí. Jediné, na co se soustředíte, když si něco objednáváte, je to jídlo, nebo pití, které máte dostat. Lidi, kteří vám to obstarávají jsou pro vás jako vzduch. A tak jsem se během dnů a nocí v tom malém příjemném podniku dozvěděla spoustu důležitých informací.

„Byla zabita Yui Katsura. Pamatuješ si jí? Její bratr byl jinchuuriki!" Pokračoval první hlas, zatímco moje nálada klesla takřka na bod mrazu. „Spousta dalších domácností byla napadena. Nevím přesně, o co šlo, ale vypadá to, že s Mizukagem to jde z kopce."

„Yagura už vážně blázní." Zamumlal druhý hlas. Snažila jsem se zapamatovat, co jsem dozvěděla, ale mé soustředění vyrušil číšník, který mi donesl mé jahodové dango. Poděkovala jsem a dala se do jídla. Bylo těžké ukočírovat mlaskání, jelikož tohle bylo jedno z těch nejlepších dango, jaké jsem kdy jedla a navíc jsem měla nehorázný hlad.

„Akatsuki? Myslíš, že v tom mají prsty?" Myslela jsem, že jejich rozhovor už dávno skončil, ale jeden z mužů opět promluvil. Akatsuki? Snažila jsem zapátrat v paměti, ale nemohla jsem si vzpomenout na nic, co by se nazývalo Akatsuki.

  „Doufám, že ne. Kdybysme měli po příchodu řešit problémy s útokem kriminálníků třídy S, byl bych pěkně nasranej." Odpověděl druhý. Akatsuki, nejhorší kriminálníci. Jak je možné, že jsem se o tom nedozvěděla předtím?

  „To máš naprostou pravdu. A co vůbec ty a Kani?" Jejich rozhovor se začal ubírat jiným směrem a já se snažila necítit zklamaně, že jsem se toho nedozvěděla víc.

 Když jsem dojedla Dango a zaplatila ho, zamířila jsem do lesů. Z rozhovoru, který jsem před chvílí slyšela, jsem neměla nejmenší chuť chodit po cestách. A navíc mi začaly docházet některé bylinky.

Možná jsem byla vážně paranoidní. Co by se mnou takoví kriminálníci chtěli dělat? Zasmála jsem se nad svou pitomostí. Možná, že spousta lidí by měla zájem zkoumat mé tetování na předloktí, speciální zakázanou pečeť, ale rozhodně by mezi tyto lidi nepatřili vrazi.

 Ten les byl hustší, než jsem čekala. Nikde nebyla ani stopa po živé lidské duši, což mi hrálo do karet. Mohla jsem si v klidu a nepozorovaně sbírat bylinky. Našla jsem i několik vzácných, které jsou užitečné do silných protijedů a pomáhají zatáhnout i ty nejošklivější rány.

 Když jsem měla tašku dost plnou na to, abych se do ní snažila nacpat další, rozešla jsem se směrem, kudy jsem tušila že dojdu na cestu. Ploužila jsem se křovím, když mojí pozornost upoutala jedna obzvláště speciální bylinka. Ta už bude opravdu poslední.

 Zamířila jsem si to k ní, když se zpoza jednoho křoví ozval přihlouplý hlas.

  „Ale senpaii! Já se snažím! Snažím se!" Usmála jsem se. Možná ten hlas nezněl nejinteligentněji, ale byl jistým způsobem rozkošný. 

„Drž hubu, pokazíš celé představení mého umění! Hm." Ozval se jiný hlas, který patřil spíše klukovi, než muži. 

„Buďte zticha oba." Třetí hlas působil zlověstně a já okamžitě začala pochybovat, jestli jsem na správném místě. Co kdo pohledával uprostřed tak hlubokého křoví? Snažila jsem se prohlédnout skrz křoví, abych je spatřila, ale hustý porost mi umožnil spatřit jenom dva z nich.

 První byl mladý kluk, s dlouhými blonďatými vlasy svázanými v culíku. Tvářil se poněkud nadutě. O druhém bych těžko řekla, že to byla lidská postava. Bylo to cosi malého, s tváři skrytou pod kloboukem s třásněmi. Oba dva měli na sobě černé hábity s rudými mraky. Zvědavě jsem natahovala krk, abych spatřila i třetího. Jako bych zapomněla na to, že mám být opatrná. 

  Touha odhalit posledního z nich mě donutila udělat pár krůčků doprava. A pak se mi to povedlo. Zády ke mě stál vysoký, černovlasý muž, který na rozdíl od těch dvou, neměl žádný plášť s rudými mraky, jenom tmavý hábit.

Mým tělem projel divný pocit, v krku se mi udělal knedlík. A pak se mi v hlavě objevila několik let stará vzpomínka. Byl tam malý Obito v Listové, když nám vyprávěl, jak se stane Hokagem. Sliboval nám, jak bude jednoho dne silný a vysoký.

Bezmyšlenkovitě jsem se rozběhla k tomu muži. Před mýma očima jakoby splývala jeho záda s těmi Obitovými.

Asi jsem se zbláznila, když jsem se mezi ně vřítila a uchopila toho černovlasého za ruku.  

Prosím...

.... buď Obito.

Zdravím,

tak další kapitola je tady a konečně se dostáváme k tomu, na co všichni čekají:)

Jak se to líbí?:)

Like a comment moc potěší:)