Reborn || ObiRin || Naruto cz ff

VII. Rudá nebesa

((postuji znova, jelikož jsem minule zapomněla přidat název kapitoly xd ))

  „Nebudou tě hledat tví přátelé?" Usmála jsem se na Tobiho, když už nebe se barvilo do růžova a my stále seděli na té lavičce, obklopené nejrůznějšími květinami, které příjemně voněly. Celou tu dobu až do teď jsme si povídali a čas plynul rychleji, než voda. Byla jsem ráda, že se mě nijak dál neptal na Obita a ještě radši, že jsem měla konečně nějakou společnost.

  „Taky mi někoho připomínáš." Jeho hlas se vrátil do toho melancholického hlasu, který je u něj tak nezvyklý, jelikož vůbec nepůsobí jako citlivá osoba. A přeci jen teď působil trochu zranitelně.

„Vážně?" Broukla jsem, jakoby nic, aby se nás nezmocnila pochmurná atmosféra.

„Jednu ženu, která byla zase blízká mě." Pokračoval a svůj pohled upřel ke zbarveným nebesům. Slyšela jsem, jak si pod maskou oddechl, nejspíš aby zklidnil třesoucí se dech. Pokusila jsem se o milý úsměv, vděčná za to, že se mi také trochu otevřel, i když jsme si byli v podstatě cizí.

„Musí to být úžasná žena." Odtrhla jsem můj pohled stranou, aby to nevypadalo, že blbě zírám. Ani v nejmenším sem nechtěla, aby si v mé přítomnosti připadal nepohodlně, spíše naopak. Chtěla jsem ho trochu povzbudit, zahnat tu melancholii zpět do hlubin, z kterých přišla.

„Byla. Už mezi námi není." Zašeptal a já slyšela ten nejhorší zvuk, zlomení v hlasu, které předchází pláč. Ale on zůstal potichu se zatnutými pěstmi, žádné vzlyky se neozvaly.

  „To mě moc mrzí." Snažila jsem se znít uctivě, zatímco jsem bojovala s touhou, chytit ho za tu křečovitě sevřenou dlaň, jež měl položenou na lavičce. Kdyby jsme vedli rozhovor o čemkoli jiném, než o jeho zesnulé milované, udělala bych to a nepřemýšlela bych nad tím. Avšak teď se mi to zdálo nevhodné. A přece jen jsem to udělat chtěla.

„Jednou vytvořím lepší svět, kde se takové příběhy už opakovat nebudou." Odvětil Tobi, přičemž si prokřupnul sevřené prsty.

„Mírumilovný svět?" Usmála jsem se nad tou představou. Už by nikdo nemusel zažít stejný příběh jako já, tragédii, kde ve válce umírají naši milovaní. „To je krásná myšlenka."

„Chtěla by jsi zapomenout tu bolest na rozchod s tvým přítelem? S tím, kterého jsem ti připomněl?" Zeptal se vážně. Jeho pohled opustil ohnivě zbarvená nebesa a upřel se na mě.

  „On...Je také mrtvý." Odpověděla jsem a bojovala jsem s nutkáním se rozbrečet. V krku jsem cítila nepříjemný knedlík. „Ale nikdy bych ho zapomenout nechtěla. A nejspíš ani tu bolest, jelikož mě pohání dopředu a je mou součástí." 

Na to ztichl a pokračoval v pozorování nebe, které už bylo téměř černé. Já přemýšlela nad jeho slovy. Už tisíckrát jsem přemýšlela nad tím, jaké by bylo zapomenout všechno, co se stalo. Jak osvobozená a nejspíš i šťastná bych potom byla.

Ale jak bych to mohla udělat? Jak bych mohla zapomenout Obita, po tom, co pro nás s Kakashim zemřel? Nebyla by to ta nejsobečtější věc, jakou bych mohla udělat? Ačkoli mi to tehdy způsobilo bolest, dalo mi to šanci žít, pokračovat v mé cestě. A za to jsem nesmírně vděčná. Nikdy ho nechci zapomenout. 

  „Nepůjdeme se někam ubytovat?" Navrhl Tobi, čímž mě vytrhl z toho pesimistického rozjímání nad minulostí. 

  „Ráda. Začínám být pěkně unavená." Usmála jsem a oba jsem se zvedli z té lavičky, celí rozlámaní. Bolela mě celá kostrč a nohy jako bych měla z dřeva. Někdy je horší hodiny sedět, než někam chodit.

  „Znáš to tady?" Zeptal se, než jsme se někam vydali. 

„Ne, jenom jsem tudy procházela." Odpověděl jsem upřímně a doufala jsem, že mě nebude z ničeho podezírat. Tobi na to neodpověděl, jen se tiše vydal směrem na jih. Já ho následovala.

Většinu cesty jsme strávili mlčky, oba utopení se svých myšlenkách. Jeho otázka, jestli bych chtěla Obita zapomenout mi stále ležela v hlavě. Měla jsem tisíc chutí zeptat se ho, co tím myslel. Je ten jeho ideální svět postavený na zapomění? Neměla jsem na to optání se odvahu. Díky tomu, jak usilovně se snažil zjistit, jestli nejsem špeh, mi bylo jasné, že nechce, aby o tom někdo věděl. 

 Celá ztracená ve své hlavě, jsem zakopla o jeden z vyčnívajících kořenů na cestě. Byla bych spadla, kdyby mě jeho pevné paže nezachytily v letu a nepřitáhly si mě k sobě. I když jsem byla celá v šoku z očekávaného tvrdého dopadu, mohla jsem cítit svaly pod jeho oblečením, na kterých jsem teď byla přimáčklá. Mohla jsem dokonale cítit jeho vůni, která mi něco připomínala. 

  „Děkuju." Zašeptala jsem, ale neopouštěla jsem jeho objetí. Přišla jsem si v něm bezpečně, ať už to bylo díky těm svalům, vůni, nebo teplu, které poskytovalo. Na malý okamžik se mi v hlavě objevily vzpomínky na Konohu, Obita... na můj domov.

„Dávej na sebe pozor." Promluvil klidně a něžně spustil své ruce z mých zad, načež jsem okamžitě pocítila chlad noci. Také bych lhala, kdyby tvrdila, že jsem tak nechtěla stát dalších pár minut.

Ach bože. Co to kecám? Toho muže jsem potkala teprve dnes a už jsem měla chuť se na něj tulit. To se mi ani v nejmenším nepodobalo. Nejspíš to bylo díky tomu smutnému tématu, o kterém jsme se předtím bavili. Učinilo mě citlivou a já teď zoufala toužila po jakékoli útěše. Nic víc v tom není.

 Tiše jsme pokračovali po cestě, hledajíc nějaký pension a já sama sebe přesvědčovala, že to je jen další muž, který z mého života brzy odejde.

 Jak moc jsem se mýlila...

___ 

Názor?:)

Vote a komentář potěší.