Reborn || ObiRin || Naruto cz ff

XIV. Ve službách milorda

  „ Tsubaki!" Vytrhl mě za zamyšlení Tooru. „Podáš mi ty podšálky?"

„ Jo, jasně... Promiň, nějak jsem se zamyslela." Omluvila jsme a podala mu čtveřici porcelánových podšálků zdobených vzorem větví a lístků sakury. Celý stůl už byl pomalu prostřený, zbývalo jen rozmístit šálky na čaj, případně na saké.

„Ty se mi za nic omlouvat nemusíš." Tooru si ode mě s úsměvem podšálky vzal a začal je rozmísťovat po stole. Nanejvýš se přitom soustředil a často se i vztekal, jelikož chtěl mít celý stůl prostřený symetricky. Byl to hrozný estét a hnidopich, ale byl to jediný člověk, který se snažil se mnou za ten měsíc, co jsem tady v chrámu, seznámit. I když mi občas přišlo, že by rád něco víc.

„Nechtěla by sis vzít dneska volno, Tsubaki?" Ptal se mě Tooru, zatímco mu blonďaté vlnité vlasy padaly do obličeje a on se pral se skládáním ubrousků do tvarů labutě.

„Ani ne." Odpověděla jsem tiše. Když jsem do chrámu přišla, neměla jsem nic jiného, než holé ruce. Místní lord mi ale kupodivu vyšel vstříc a dovolil mi tu žít s tím, že tu budu pracovat jako pomocná ruka. Vzít si volno mi kvůli tomu přijde nepatřičné, zvlášť, když moje práce není nijak náročná, nebo vyčerpávající. 

  „Nezvala sis volno ani jednou za celou tu dobu, co tu jsi. Musíš být unavená." Podíval se na mě starostlivým pohledem, ale já okamžitě uhnula očima jinam.  Nechtěla jsem si s ním vyměňovat dlouhé pohledy z očí do očí. Přeci jen hlavní důvod, proč jsem se sem vydala bylo, abych našla Tobiho, nechtěla jsem se zamotat s nikým jiným.

Ale marně. Strávila jsem tu už dva měsíce, ale po něm ani vidu ani slechu. Den co den sem přicházeli nejrůznější lordi, feudální páni, nebo jiné vlivné osoby. Za tu dobu se tu někteří z nich objevili už několikrát, ale Tobi ne. Ani jednou. Slíbila jsem si, že počkám ještě měsíc. Mezitím se začnu vyptávat různých lidí ze služebnictva, jestli neví nějaké informace a nakonec zkusím i samotného lorda.

  „Tooru! Tsubaki! Jděte se honem převléct, host už přišel." Vtrhla do salónku jedna z místních společnic, celá zadýchaná. Oba jsme s Tooruem přikývli a zmizeli z místnosti, která už byla dokonale nazdobená. Stůl byl prostřený, na nábytku nebylo ani smítko prachu a vonné tyčinky už začínaly naplňovat salónek jemnou vůní zeleného čaje.

„Kdo je to dneska?" Zeptala jsem se zvědavě, zatímco jsme chodbou mířili do prostor, kde žilo služebnictvo.

„Takový nepříjemný boháč." Odfrkl si Tooru.  „Milord s ním často řeší soukromé a vážné záležitosti. Je dost možný, že nás ani nepustí do místnosti."

  „Aha." Odpověděla jsem, pomalu otevírajíc dveře do mého pokoje. V hlavě jsem se snažila přenést Toorův popis na Tobiho, ale nesedělo mi to. Boháč? Soukromé záležitosti? Proč by se vůbec měl stýkat se zdejším lordem? S povzdechem jsem možnost, že by to byl Tobi zavrhla.

„Tsubaki." Oslovil mě Tooru a já se prudce otočila. Občas mě to samotnou děsilo - slyšela jsem lépe na mé falešné líp, než na moje pravé. Někdy jsem si ho pro sebe v duchu opakovala, abych ho nezapomněla. Rin. Nohara Rin.

  „Ano?"

„Vezmi si tu-tu červenou yukatu... Nařídil to milord." Promluvil tiše, přičemž sklonil pohled k zemi a jeho tváře nabraly růžový odstín. Stejně tak i moje. Yukata, o které mluvil byla z rudého saténu, střižená tak, aby zdůrazňovala poprsí a ještě navíc končila těsně pod zadkem.

  „Dobře." Přikývla jsem flegmaticky a zalezla do pokoje dřív, než mi Tooru stačil cokoli dalšího říct. Určitě by mě začal utěšovat, že na mě nikdo koukat nebude a já bych zase nevěděla, jak reagovat, aniž bych ho k sobě pustila blíž.

Pomalu jsem se začala oblékat. Natáhla na sebe onu lehkou yukatu, upravila make-up, jelikož mi na přímém světle prosvítaly fialové značky na tváři a stejně tak tetování na ruce. Učesala jsem své vlasy, navoněla se a zamířila zpět ke dveřím salonku.

Tooru, spolu s ještě jednou služebnou, už stál přede dveřmi připravený uposlechnout jakýkoli povel, který se zevnitř vydá. Když jsem přišla, jeho tváře opět zrůžověly a já okamžitě znervózněla. Prohlížel si mě jen chvíli, než obrátil pohled stranou. „Promiň."

  „Neomlouvej se." Zasmála jsem se při pohledu na jeho rozpaky. „Dneska se po nás možná nic chtít nebude, říkáš?" 

  „Nevím...Většinou milord nechce, aby je při debatě s tímhle chlápkem někdo rušil." Začal, než obrátil pohled zpět ke mě. „Ale dneska ti poručil nandat si tuhle yukatu..."   Na jeho čele se vytvořila vráska značící obavy. 

  „Ale netvař se tak. Určitě jen chce, abych vypadala reprezentativně." Snažila jsem se ho uklidnit, jelikož mi přišlo nevhodné, aby se o mě tak strachoval. „Na něco víc jsou tu společnice."

„Hmmm." Zabručel a zabodl pohled do země. Nervózně jsem polkla. Přišlo mi, jako kdyby mi něco tajil, něco špatného. 

„Tooru, nechceš mi ještě něco říct?" Zeptala jsem, zatímco jsem na něj upírala tvrdý pohled. Jeho hlava však zůstávala sklopená. Z celé té situace jsem začínala mít nepříjemný pocit, ale než jsem se stihla zeptat na cokoli dalšího, druhá služebná v místnosti otevřela dveře do salónku.

  „Říkal jsem, že žádnou dívku nechci." Ozval se cizí, tvrdý hlas.

„Ale tahle je opravdu moc pěkná, brunetka, plná nevinnosti. Zavolám ti jí sem." Oponoval mu milord zdejšího zámku. V tu chvíli mi krev ztuhla v žilách. O čem se to baví? Nemyslí tím snad mě, že ne?

  „Tsubaki-chan! Pojď sem!" Milordův hlas zněl pro mé uši jako tisíc nožů. Šokovaně jsem se dívala chvíli na Toorua, chvíli na služebnou.Srdce mi zběsile pumpovalo. Ta na mě zuřivě máchala rukou, ať jdu dovnitř. Moje nohy se ale ne a ne pohnout. 

Pomalu jsem zavřela oči a snažila se uklidnit můj poplašený dech. Proč tu vůbec jsem? Abych našla Tobiho. To je jediný cíl, který mám. Je jedno, co to bude stát, musím ho najít. Zhluboka jsem se nadechla a zamířila jsem do salónku, zatímco jsem si nervózně prokřupávala prsty za zády.

Do místnosti, teď už úplně provoněné vůni zeleného čaje, jsem vešla se sklopenou hlavou. Cítila jsem se jako nahá, jak Yukata odkrývala mnoho mé holé kůže. Ale byla jsem odhodlaná udělat, cokoli to stojí, abych našla Tobiho. 

Pomalu jsem zvedla můj pohled od země ke stolku. V tu chvíli se moje srdce zastavilo. Seděl tam, živý a skutečný, přímo přede mnou. Cítila jsem, jak na mě upírá své oči i zpod té oranžové masky.

__

Zdravím!

Omlouvám se, že příběh tak dlouho stál, ale měla jsem psací krizi. Už bych snad ale měla vydávat nějak častěji, pokud se do toho nevloží profesoři ze školy :D

Jak se vám to líbilo?

Chtěla jsem znovushledání Rin s Obitem ještě oddálit, ale přišlo mi, že už tak bylo dost kapitol bez něj.