Reborn || ObiRin || Naruto cz ff

XIII. Cesta

Omlouvám se, že kapitola nevyšla tak dlouho.

(A že tahle je sračka:) xd)

Rin se ta nevšední návštěva usadila v hlavě a odmítala ji opustit, ať se dělo cokoli. Vzpomínka na toho nevšedního hosta připomínala rostlinku. Začínala jako drobné semínko a rozpínala se, až Rin nemyslela na nic jiného. Začala planout touhou zjistit, co je to za organizaci, i když tušila, že to nebude bezpečné a zničí tím všechny své původní plány na život v ukrytí, mimo dosah všech vesnic.

Dva týdny se vydržela vyptávat mnichů a různých pacientů, ale nikdo nic nevěděl - jen to, že to byli nebezpeční muži. Organizace značící se černými plášti s rudými mraky byla zastřená mlhou a tajemstvími, což v ní vzbouzelo ještě větší zvědavost. Den co den ztrácela pozornost, motala a kazila věci jen proto, že byla myšlenkami jinde.

Večer se vždy posadila do otevřeného okna a pozorovala noční oblohu, posetou hvězdami. Vzpomínala na těch pár chvil, které s ním zažila a uklidňovala se, že ať je kdekoli, má nad sebou to stejné nebe jako ona. V hloubi duše doufala, že se na ní také divá, zatímco v hlavě mu tančí vzpomínky na ní.

Touha, která jí spalovala se stala větší, než strach. Patnáctý den od té návštěvy odešla.

  ~  

„Prosím, pane, neznáte tuhle organizaci?" Zeptala jsem se a staříkovi pod nos strčila náčrt s čtyřmi postavami v pláštích, z nichž měl jeden spirálovitou masku přes obličej. Bylo to namalované jako od pětiletého dítěte, ale už jsem byla vyčerpaná neustále popisovat, jak vypadají.

Stařík se na to podíval, přičemž zamžoural očima, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem nic podobného neviděl. Ale zkuste se zeptat po barech, kam se chodí turisti občerstvit, ti by mohli vědět víc."

„Dobře, zkusím se tam zastavit. Děkuju." Věnovala jsem staříkovi krátký úsměv, rozloučila se s ním a zamířila po ulici dál. Nikde nikdo nebyl, jako bych procházela městem duchů. Okenice domů byly zavřené, nebo vymlácené, záclony zatažené a obchody vypadaly, jakoby je nikdo neotevřel už několik let. Po ulicích se kutálely chomáče prachu, noviny a popelnice přetékaly starými odpadky.

Povzdychla jsem si. Čím dál jsem šla, tím ponuřejší a nepřátelštější vesnice byly. Slunce na nebi vykukovalo jen příležitostně, jinak měla obloha krutou, chladnou kovovou barvu. Pomalu jsem se vzdávala naděje, že něco vůbec zjistím. Veškerá má motivace chřadla – vážně mi to všechno za to stálo? Za něj? Nebyla bych šťastnější, kdybych se někde v klidu usadila a stranila se všech ninjů a nebezpečných lidí?

Nebyla.

Vždycky, když mě začaly přepadat tyhle myšlenky, vzpomněla jsem si na malého Obita a znovu popadla dech. Měla bych se rvát za to, co chci a neutíkat. Zatřepala jsem tedy hlavou a vrátila se zpátky na zem akorát, abych slyšela šrumot z jedné z vedlejších uliček.

Na stěně malého dřevěného domku se tyčila cedule s nápisem bar, dveře byly dokořán otevřené a ven se linuly hlasy, rozveselené a posilněné alkoholem. Pohled na ten pajzl byl v tu chvíli jako požehnání.

Opatrně jsem vstoupila dovnitř. Do nosu mě okamžitě praštil silný pach alkoholu, cigaret a potu zdejších pijanů. Celý bar byl plný, každý stůl byl obležený lidmi s plnými sklenkami, kterými mávali ve vzduchu, jak zuřivě gestikulovali a vyprávěli. Při každém hlasitém ťuknutí plných sklenic se alkohol vychrstl na ulepené stoly, nebo zadělanou podlahu.