Reborn || ObiRin || Naruto cz ff

XV. Shledání

Mé srdce vynechalo několik úderů a já nevěděla, jestli už náhodou z toho tříměsíčního hledání neblouzním a nepředstavuji si ho. Ale ne. Byl to určitě on, díval se na mě stejně vyděšeně, jako já na něj. 

Na tváři se mi rozlil šťastný úsměv. Srdce se mi vrátilo k životu a začalo bít jako splašené. Celé tělo jsem měla náhle zaplavené energií, jak šťastná jsem byla. Na chvíli jsem měla pocit, že se radostí rozbrečím, jako malá holka. 

V tu chvíli bych dala cokoliv za to vidět jeho tvář. Spatřit, jestli má na tváři úsměv stejně šťastný, jako já. Ale jediné, co jsem mohla bylo pozorovat emoce, odrážející se v jeho oku. Šokovaný výraz z něho pomalu mizel. Zjihlo a odráželo ty nejjemnější pocity.

„Tak? Jak se vám tato dívka líbí, Tobi-dono?" Hlas lorda prořízl ticho našeho shledání jako ostrá břitva. Oba jsme se náhle vrátili do reality, uvědomujíc si pozice, ve kterých právě jsme. Že já jsem společnice a on... Kdo vlastně byl, že jej milord považoval za důležitého hosta?

Tobi se na staršího muže, pána tohoto sídla, prudce otočil. „Vy tu tuhle dívku prodáváte?" Jeho hlas byl ostrý, prudší než kdykoli předtím.

„Ne, ne, pane." Milord zavrtěl hlavou, „vždyť jsem vám říkal, že je nevinná jako jarní kvítí. Ještě ji nikdo neměl, šetřil jsem ji pro nějakého významného hosta." 

Ztuhla jsem jako kámen. Začala jsem tu pracovat hospodyně, ne jako kurtizána! O tom nepadlo ani slovo, prostě mě do toho ten starý dědek zatáhl... Radost začal nahrazovat vztek mísící se s neskutečným pocitem zahanbení. Nedokázala jsem si ani představit, jak jsem teď musela v očích Tobiho klesnout. 

„Pro mne?" 

Milord se nervózně zavrtěl. „Ano. Pokud byste nechtěl, tak pak samozřejmě pro někoho jiného..."

Tobi zatnul ruce v pěst, ačkoli to milord nemohl vidět. „Okamžitě ji odveďte pryč." Jeho hlas působil jako led. Seděl tam jako socha, vůbec se nehýbal, jen upřeně zíral na milorda, který se pod tíhou jeho pohledu začal pomalu zmenšovat. 

„Jste s ní nespokojený?" Nechápal. „Už jste ji někdy měl?"

„Odveďte. Ji. Pryč." Odpověděl s důrazem na každé slovo Tobi. Celá situace začínala být více než nepříjemná. Z Tobiho doslova sálal zadržovaný vztek, Milord stále více nejistěl a já se snažila nějak srovnat s pocitem ostudy a tím, jak oba ignorovali mou přítomnost.

Nějakou chvíli se dívali jeden druhému do tváře, aniž by cokoli dalšího řekli. Bylo jasné, že se oba snaží získat převahu nad tím druhým a že ani jeden z nich nechce ustoupit, přestože šlo o takovou prkotinu. 

„Nechám ji tu jako hostesku. " Prolomil ticho milord, kterému se udělalo na čele pár kapek potu. 

„Nebudu před ní projednávat soukromé záležitosti." Odsekl Tobi, viditelně rozhořčený. Jeho slova mě však zasáhla. Vím, že je ode mě neoprávněné cítit se dotčená. Čas, který jsme spolu strávili byl opravdu krátký a mě po jeho osobních záležitostech nic není, ale tón, jakým řekl 'ní' byl velmi nepříjemný. 

„Dobrá, ale je to naposledy, co vám nějakou dívku nabízím." Opáčil lord otráveně. Nabízí dívku? To si sem Tobi chodí pravidelně užívat?

„Budiž." Mávl rukou maskovaný muž očividně rád, že můžu vypadnout z místnosti.  Milord mi pokynul rukou a já se s mírnou poklonou vydala pryč. Když jsem vyšla ven nemohl jsem si pomoct a povzdychl jsem si. Celé to radostné shledání se nějak pokazilo...

Zbytek dne se neskutečně táhl. Práce, kterou jsem dostala, mi vůbec nešla od ruky a dělala jsem pořád nějaké hloupé chyby a zbytečnosti. Přitom jsem neměla nejmenší důvod být tak otrávená. Vždyť mi přece nic není po Tobiho osobních záležitostech. Bylo by ode mne možná i hrubé se po nich vyptávat. Ale i přesto mi to hlodalo v hlavě. A hlavně jsem byla naštvaná na zdejšího lorda za to, jak se mnou takřka vytřel podlahu. Bylo mi jasné, že se co nejdříve budu muset přemístit, protože pod touto střechou už dále být nechci. 

V noci, ať jsem se snažila sebevíc, jsem nemohla usnout. Měsíc na obloze stoupal výš a výš a mě se hlavou stále honily ty stejné myšlenky, spánek mě zkrátka míjel velkým obloukem.

 S povzdechem jsem tedy vstala a rozhodla se vydat do horkých lázní, patřících k tomuto sídlu. Nebudu se zoufale převalovat v posteli, když nemůžu spát. Natáhla jsem tedy na sebe yukatu, ani se neobtěžovala s make-upem a zamířila do lázní. 

Jak jsem čekala, celý dům byl vylidněný a přilehlý parčík stejně tak. Jediné co bylo venku slyšet bylo cvrkání cikád. Svižným krokem jsem tedy dorazila do tradiční dřevěné budovy, ve které se lázně nacházely. 

V předsíni se k mému překvapení svítilo. Nejspíš jen někdo zapomněl zhasnout. Sundala jsem si tedy boty a chtěla zamířit k horkému prameni, jenže při pohledu na matné, prosklené dveře vedoucí do další místnosti, mi zamrzly nohy. Rýsovala se za nimi lidská silueta. Ruka postavy se pomalu natahovala, aby dveře otevřela.

To poslední, co jsem stihla v té panice udělat, bylo zakrýt si tvář a mé fialové značky.