Reborn || ObiRin || Naruto cz ff

III. Yui

~ Flashback

Vědomí. Zničehonic jsem si uvědomila, že existuji. Cítila jsem, jak ležím na vlhké chladné zemi, neznámo kde a proč. A pak se mého těla zmocnila bolest, neskutečná palčivá bolest v mé hrudi. Jako by mi ji někdo trhal, rval kousky mého těla pryč.

„Ššš." Ozval se konejšivý ženský hlas a já ucítila, jak mě kdosi hladí po hlavě. Sotva jsem to vnímala, jelikož jediné, na co jsem byla schopná se soustředit, bylo mé tělo a ta neskutečně ostrá bolest. „Bude to dobré."

„Strašně to bolí." Cítila jsem, jak mi tekly slzy. Chtěla jsem, aby to co nejdřív skončilo. Byla bych radši mrtvá, než si procházet těmihle muky.

„Ještě aby ne, když jsi umřela." Ozval se znova ten příjemný hlas a já cítila, jak mě dotyčná osoba začala léčit. Její ninjutsu začalo okamžitě uvolňovat bolest a já mohla konečně otevřít oči. To co mi právě řekla, jako bych ani nevstřebala.

Kde to jsem? Proč tu jsem?

Hlavou mi vířily otázky, zatímco jsem pozorovala krajinu kolem sebe, aspoň tak, jak mi tělo dovolovalo. Všechno tu bylo zničené, země byla pokrytá mrtvými těly a krví. Vypadalo to tu jako v pekle.

„Co... co se tu stalo?" Můj hlas byl ochraptělý, ale přeci jen jsem mé myšlenky dokázala dostat ven. Do zorného pole se mi dostala hlava postarší ženy s prošedivělými vlasy. Byla to ona, kdo na mě mluvil?

„Myslím, že to ani nechceš vědět." Usmála se a pokračovala v léčení. Snažila jsem se podívat co se mi stalo, což byla obrovská chyba. V mé hrudi byla obrovská, krvavá díra, v níž hrůzostrašně vysely kousky mé tkáně. Byla jsem víc, než vyděšená a nemohla jsem si vzpomenout, kdo mi to udělal. A pak jsem si uvědomila slova, která mi ta žena před chvílí řekla.

„Já... Umřela?" Cítila jsem, jak se mi do těla vrací energie, zatímco v hlavě jsem měla kompletní zmatek. Oči jsem neodpírala od díry, která se díky léčení pomalu zocelovala. „Nemohla jsem umřít."

„Ale mohla." Žena se netváří nějak překvapeně, zatímco já musela si připadala jako vyoraná myš. Nijak jsem nedokázala pochopit, jak bych mohla zemřít, když jsem teď tady. A žiju. Nebo je tohle peklo? Podívám se okolo sebe, na ty louže krve a mrtvé shinobi.

„Jak se jmenuješ?" Vyruší mě z přemýšlení žena, když dokončí její léčení. Proč by mě ale léčila, kdybych byla opravdu v pekle?

„Rin... Nohara Rin." Odpověděla jsem a posadila jsem se. Mé tělo bylo vyčerpané, chakra jako by mi zmizela, takže mě ta neznámá musela podpírat, abych se v sedě vůbec udržela.

„Těší mě, Rin-san. Já jsem Katsura Yui." Na její tváři se znovu objevil úsměv, odhalující rovné zuby. Potom se její pohled odvrátil od mé tváře k mému předloktí. Jako kdyby mě k tomu pobídla, sklopila jsem hlavu a podívala se na něj taky. Kdysi bývalo naprosto holé, ale teď ho zdobilo tetování tří kruhů, které se okraji propojovaly. Obrysy dvou z nich byly černé jako noc, zatímco ten třetí byl červený.

„Co..." Vydechla jsem, stále pozorující ten podivný obrazec.

„Zakázaná pečeť klanu Katsura." Yui přejela vrásčitými prsty po kruzích na mé ruce. „A taky je to důvod, proč jsi naživu a se Sanbim v sobě."

„To jsi udělala ty?" Zeptala se ve snaze dozvědět se cokoli o tom, co se stalo.

„Ano. Když tě zajali, aby do tebe zapečetili Sanbiho, měla jsem možnost to na tebe umístit." Její odpověď byla jako všechny předchozí strohá, ale i díky tomu se mi vrátily vzpomínky. Únos. Skrytá mlžná. Sanbi. Útěk. Kakashi. Chidori. Všechny to letělo mou hlavou jako ostré střely, každý okamžik jako by mi prořezával mysl. Chytnula se za čelo, jakoby to snad mohlo mé bolesti ulevit.

„Proč?" Vyzvídala jsem a skrytě doufala, že mě to přivede na jiné myšlenky, než je ta bolest.

„Myslím, že to je příběh na jindy. Shrnula bych to jako osobní důvody." Zamhouřila oči. „Pro tebe je spíš důležité vědět, jak funguje ta pečeť na tvé ruce. Tři kruhy jsou tři životy, které máš. Jelikož už jsi jednou umřela, jeden je rudý. Takže můžeš ještě umřít dvakrát. Kdyby jsi se divila, proč jsem ti nedopřála víc, tři jsou maximum.

Samozřejmě to má taky černé stránky, co z toho dělají zakázané jutsu. Tahle pečeť funguje na principu výměny. Jeden život jsi ušetřila, jiný musíš vzít. Kdykoli, když zemřeš, smrt si vezme někoho místo tebe, kdo je zrovna v boji nebo ohrožení života. Někdo, kdo vyhrával najednou náhodou zakopne a prohraje. Pacient v nemocnici bojující o svůj život na operačním stole svojí bitvu rázem prohraje. Problém je, že nikdy nevíš, koho si pečeť vybere." Na chvíli se odmlčela, aby dodala slovům důraz. „A jelikož smrt chtěla původně tebe, nemůžeš z toho vyjít bez úhony. Pokaždé, když umřeš, smrt si vezme jeden z tvých orgánů, kvůli čemuž je maximální počet životů tři. Bez třech orgánů by jsi nemohla žít jako ninja, Rin." Dokončila a já jen mlčky vstřebávala vše, co mi řekla.

„Orgán?" Nadzvedla jsem obočí s pohledem upnutým kamsi do prázdna.

„Tentokrát ledvina, šťastlivče." Poplácala mě po zádech, zatímco se zvedala ze země. „Měla by ses snažit neumírat, nikdy nevíš co ti pečeť sebere. A schovávej to tetování, kdyby ho viděli špatné oči, měla by jsi z toho pěkný průšvih."

„Co teď se mnou bude?" Přišla jsem si jako v transu.

„Co by? Prostě se vrať domů a neumírej." Rozhodila rukama ve vzduchu.

„Nemůžu." Zaúpěla jsem. „Umřela jsem protože jsem se nemohla vrátit domů. Jestli se příjdu do Konohy, Sanbi ji zničí. Jakoby ze mě udělali zbraň."

Chvíli mě naprosto mlčky pozorovala. Její kaštanové oči mě spalovali a já se snažila nezhroutit pod nátlakem všeho, co se stalo.

„Ježiši kriste. Tak pojď." Natáhla ke mě ruku.

A já jí přijala.

Omlouvám se za flashback, ale chci nějak vysvětlit, jak Rin žila a hlavně jak přežila)

Jinak, jak se to líbí?

Vote nebo comment potěší! :)