Reborn || ObiRin || Naruto cz ff

IX. Nevítaná návštěva

 Jeho pohled byl neúnosný. Viděla jsem jen to jedno oko, ukryté v temnotě jež mu poskytovala maska, ale jeho vražednost byla děsivá. Byl zcela odhodlaný ze mě dostat všechny informace bez ohledu na to, co to bude stát.

Ale proč tak najednou? Ještě včera večer se jemně dotýkal mých vlasů, jakoby mezi nám snad něco mohlo být. Jenže to byla nejspíš jen moje naivita a on jen čekal na příležitost se něco dozvědět. 

  „Já říkala jsem ti, kdo jsem." Zamumlala jsem, ale očima jsem nebyla schopná na něj pohlédnout. Nikdy jsem nebyla průbojný typ, všechny problémy jsem se snažila řešit laskavostí. Neměla jsem nejmenší chuť bojovat za mou lež, jelikož se z mí samotné dělalo špatně. Celou dobu jen lhát, lhát, lhát, schovávat svou tvář a své pravé já.

Z ničeho nic mě pustil a zatřepal hlavou, jakoby sváděl vlastní souboj. „Nechtěl jsem ti-" Začal, ale větu nedořekl, avšak já si s troškou naděje dokázala domyslet nevyřčené.

  „Proč si myslíš, že jsem někdo důležitější? K čemu by ti bylo, kdybych opravdu tak důležitá byla?" Zeptala jsem se jemně a opatrně jsem se na něj přitom zadívala. Opravdu se v hlavě pral s nutností získat informace a snahou být ke mě milý?

„Kvůli misi. Nebudu o tom mluvit, pokud nejsi někdo důležitý z toho rodu." Loupnul po mě vražedným pohledem. „Ale měj na mysli, že ti nevěřím. Zachoval jsem se k tobě s mnohem větší úctou, než s jakou zacházím s jinými lidmi, takže doufám, že na to vezmeš ohled." Ještě chvilku na mě koukal, zatímco já nebyla schopna slova. Když jsem mu nic neřekla po fyzickém útoku, čekal, že to ze mě vymámí psychicky? 

Zaklepala jsem hlavou, ve snaze vytřást tyhle paranoidní myšlenky. Ještě pořád jsem měla před očima včerejší večer a odpoledne, kdy jsme seděli na lavičce, dva naprosto cizí lidé a otevřeli jsme se před sebou, jako staří známí. Ale co můžu dělat? Nevím, v jakém je společenství, pro koho pracuje ani co je jejich cílem.  

  „Teď když mě omluvíš." Promluvil, načež se zvedl a zamířil dovnitř pensionu. Zůstala jsem naprosto sama.

Pohled 3. osoby

Potom, co Obito vešel dovnitř, zápasil s touhou něco rozbít. Potřeboval vědět jestli má něco společného s Yui Katsurou, Sanbim a celou tou ošemetnou situací v Mlžné. Ale nedokázal jí nijak týrat, udeřit, natož použít genjutsu, aby to z ní dostal. Byla tak jemná. Její oči se tak třpytily, že Obita pohltily kdykoli se do nich podíval. Připomínaly mu oči Rin.

Celá jí byla podobná, její povahou, úsměvem, způsobem, jakým zářila v tomhle ponurém světě. Obito to často dával za vinu její naivitě a štěstí - nejspíš nikdy nezažila bolest a tak viděla svět jako jedno velké, pohádkové dobrodružství. Ale nemohl ji z toho vinit, sám měl jako dítě nesplnitelné sny, kterých se držel tak, jakoby na tom závisel jeho život.

Ačkoli se mu to příčilo, uznal osobní prohru a doufal, že mu ta dívka něco řekne sama. Navíc mu docházel čas. Mohl se zdržet maximálně do večera, jelikož se musel vrátit k tomu uměleckému duu. Do hlavy se mu neustále vracel nespočet scénářů, jak ho Deidara se Sasorim hledají, přičemž létají do povětří nejrůznější krajinné útvary a města.

  „Vše v pořádku, pane?" Ozvalo se jeho zády tak náhle, že se Uchiha málem lekl. 

  „Naprosto." Odpověděl svým Madarovským hlasem, což byla další věc, která ho vytáčela. Zatímco se tady promenádoval a dovolenkoval s tou dívkou, přibývali lidé, kteří znali jako vážnou podobu, což bylo ještě furt riskantní.