Válka o Relikvie Smrti

Kapitola 7.

  Gellert
Nevěděl jsem proč to dělám. Proč jsem se dobrovolně nabídl, že se postarám o to děvče. Něco na ní bylo. Cítil jsem to. Všechnu tu moc, kterou mohla vládnout. Byla výjimečná, ale zdálo se, že jsem jediný kdo to vidí.   

Odvedl jsem ji pryč od všech lidí a toho nesmyslného povyku. Třásla se a tak jsem ji přidržoval, aby se nezhroutila k zemi. Byla tak drobná a křehká, že jsem se bál, aby se pod mým dotykem nerozpadla. 

Pořádně se dokázala nadechnout až když jsme opustili pozemek hřbitova. Až v tu chvíli si mě začala zkoumavě prohlížet. Zdálo se mi, že bych se v jejích očích mohl i utopit, kdyby chtěla. Věděl jsem, že bych měl něco říct, ale žádná slova mi nepřicházela na jazyk. Divné, pomyslel jsem si. Jindy jsem byl tak výřečný a teď mě o všechna slova připravila tahle holka. 

"Jmenuju se Ariana," promluvila jako první a tím mě konečně vytrhla z mých myšlenek. "Gellert," představil jsem se a na její tváři se tak vykouzlil nejistý úsměv, který po chvíli opět pohasl. "Projdeme se?" navrhl jsem. Nesměle přikývla. 

Chytla mě za ruku, čímž mě dokonale zaskočila. Nechal jsem to tak být. Zrovna jí zemřela matka a tak jsem jí nechtěl odhánět, teda takhle jsem si to alespoň omlouval...

Zprvu jsme šli jen mlčky. Ona pevně svírala moji ruku, zatím co tiše vzlykala. Nevěděl jsem, co mám dělat, abych ji utišil. City jiných lidí mě nikdy moc nezajímaly, nestaral jsme se o ně. Jenže u ní to bylo jiné. Cítil jsem hněv sám k sobě, že jí nedokážu pomoct a neměl jsem nejmenší tušení proč to tak je.

"Věděla jsem, že přijdeš," řekla najednou tiše. Mluvila jakoby k někomu dalšímu, ale byli jsme tu jen mi dva a tak jsem usoudil, že musí mluvit se mnou. "Jak bys to mohla vědět?" zeptal jsem se jí. Její studánkové oči se ke mně obrátili. Podívala se na mě jako matka na dítě, které vyrušuje dospělé při rozhovoru. Na malou chvíli mě to vyvedlo z míry. Najednou se její pohled změnil a začala se usmívat. "Viděla jsem to. Tady," řekla a přiložila ukazováček ke spánku. "Co dalšího jsi viděla?" zajímal jsem se. Její oči se rozšířily. "Temnotu. Ty jsi je zabil...Všechny si je zabil," opakovala klidně. Rozhlédl jsem se kolem a ujistil se, že nás nikdo nevidí ani neposlouchá. "Margaret, Erik, Sarah," začala vyjmenovávat jména mých obětí. "Přestaň," sykl jsem. Hlavou mi vrtalo, jak to všechno může vědět. 

Nadechla se k dalšímu jménu, ale hlas jí jakoby uvízl v hrdle. Čekal jsem, co bude dál, ale nebylo nic. Zavřela oči a začala zhluboka dýchat.

"Omlouvám se, to jsem neměla dělat. To nebylo správné," řekla kajícně a já nejistě přikývl. Ariana byla jedinečná už v tom, že mě znovu a znovu vyváděla z míry a to se nikomu jinému jen tak nepovedlo. Nebyla tak lehce předvídatelná, jako ostatní. U ní jsem nevěděl, co udělá příště. Fascinovala mě čím dál tím víc...

No, tak mi dejte vědět, jak se vám to líbilo...Díky Vaše Kirké..