Válka o Relikvie Smrti

Kapitola 15.

Albus

Gellert prudce vstal a vydal se ke schodům. "Aberforth je pořád pryč?" ujišťoval se. Přikývl jsem se se zamračeným pohledem. Nevěděl jsem o co mu jde. "Tvá sestra je nahoře?" "Je u sebe v pokoji," řekl jsem v odpovědi. 

Pomalu mi začínalo docházet o co mu jde, ale netušil jsem, jak chce mojí sestru využít v našem pátrání. Šel přímo za ní a na mě nečekal. Byl jako policejní pes, který když chytil stopu, tak jí nehodlal nechat být. Byla to vlastnost, kterou jsem na něm obdivoval, ale v tuhle chvíli mě spíš děsila. 

Ariana neklidně spala. Gellert poklekl k její posteli a svou dlaň položil na její čelo. Líbilo se mi, jak jemně se uměl chovat. 

"Ariano," zašeptal lehce, sotva slyšitelně. Má sestra na to nijak nereagovala. "Ariano," řekl o něco hlasitěji. Její obličej se lehce pokřivil a ona otevřela oči. Vypadala polekaně. "Jak jsi to udělal?" zeptala se Gellerta nechápavě. Pokrčil rameny, což vždycky byla nejlepší reakce na její bláznovství. 

"Potřebujeme tvojí pomoc," přešel hned k věci. Sestra se podívala na mě. Zdála se být vyděšená. "Gellerte, možná to neni nejlepší nápad," řekl jsem nejistě. "Je to naše jediná šance. Nebo si snad přišel s něčím lepším?" zeptal se mě. V jeho hlase bylo slyšet jasné zklamání. "Ne, promiň." Ušklíbl se a svoji pozornost opět obrátil k Arianě. "Pojď se mnou," řekl a natáhl k ní ruku. Váhala. Nevěřila Gellertovi tak jako já. Roztřesenou ruku vložila do jeho nabízené dlaně. Gellert se spokojeně pousmál. 

"Možná počkej tady, Albusi," řekl spiklenecky. Nevěděl jsem, co má za lubem, ale nehodlal jsem mu v ničem odporovat. Posadil jsem se na sestřinu postel a čekal jsem. Dřív by mě ani ve snu nenapadlo nechat sestru samotnou s někým cizím, ale s Gellertem to bylo něco jiného. On byl jiný.

Ahoj lidi! Vím, že jsem dost neposlušná, co se vydávání kapitol týče. Omlouvám se. I tak doufám, že se vám tenhle příběh líbí. Budu ráda za každý váš komentář i hlasování! 

Loučí se...Vaše Kirké..