Válka o Relikvie Smrti

Kapitola 17.

Gellert

"Bude to bolet," řekl jsem jí s jistotou. Nezdálo se, že by mi věnovala nějakou pozornost, dívala se do neznáma a sotva kdy jen mrkla. "Ariano, je to pro nás opravdu důležité," řekl jsem ji a snažil jsem se při tom dát důraz na každé slovo. 

Pokývla hlavou. Vzala si do ruky lahvičku s lektvarem. Čekal jsem, že dál už to zvládne sama, ale to byl omyl. Jen tam tak seděla a zírala na lahvičku ve své ruce. 

"Tak?" řekl jsem, abych ji donutil k nějaké reakci. "Neumím to ovládat," řekla bezmocně. 

Jistě, musel jsem její sílu nějak vyprovokovat. Stačilo by k tomu vyndat hůlku a ublížit jí, jenže pak už by mi nikdy nevěřila. Nevím proč mi na tom tolik záleželo, být to kdokoliv jiný, tak bych ani na chvíli nezaváhal. K čemu mi je něčí důvěra? Lidi mě nezajímají! Jenže s ní bylo všechno z nějakého důvodu jinak. 

Takže kdy se holka neovládne? Když jí někdo ublíží nebo... Prudce jsem se k ní natáhl a jemně ji políbil. Nejdřív vůbec nereagovala, jen jí ztěžkl dech a pak lehce pootevřela svá ústa a já se jich tak mohl lépe zmocnit. Jednu ruku jsem jí položil na pas a druhou k tváři, abych si ji mohl přitáhnout blíž k sobě. V tu chvíli jsem úplně zapomněl na to proč to dělám. Nebyl žádný lektvar, ani ty relikvie, jen já a Ariana. Kolem nás se rozsvítilo podivné světlo, které jakoby vycházelo z jejího nitra. Fungovalo to! Jemně jsem skousl její spodní ret a zahleděl jsem se jí do očí. Po líčku jí sklouzla jedna zbloudilá slza, kterou jsem odstranil jediným polibkem. 

Vrátila mi zpět ten lektvar. Chtěla už odejít, ale zadržel jsem ji. "Víš, o tomhle by jsi asi svému bratrovi říkat neměla," řekl jsem prozíravě. "Čeho se bojíš?" zeptala se. "Ničeho, jen to Albus nemusí vědět," řekl jsem. Netušil jsem, jak bych mu vysvětlil, že jsem jeho nemocnou sestru políbil jen proto, aby jsme získali, co potřebujeme. "Nemusí. Ale řekni mi, co tě tak děsí. Vidím strach v tvých očích. Co ho tam tak najednou vsadilo?" zeptala se a zkoumavým pohledem mapovala můj obličej. "Já se ničeho nebojím. To se ti musí jen něco zdát," řekl jsem, ale v mém hlase nebyla vůbec žádná jistota. Rozesmála se. "Možná blázen, ale ne slepec. Slepec ne," řekla a než jsem stačil nějak zareagovat, byla pryč. 

Čeho se bojím? Možná právě toho, že ten polibek nebyl tím, čím jsem ho tak moc chtěl mít. Možná, jen možná nebyl jen nástrojem k získání toho, co chci. Možná byl něco víc.

Ahoj lidi! Jak se vám líbí nová kapitola? Ráda si přečtu váš názor dole v komentářích! 

Krásný den vám přeje...Vaše záchranářka Kirké..