Je 21. století a na světě se objevila nová nemoc, která se nedá vyléčit. Vědci ji označili jako lykantropie. Normální lidé je považují za příšery, monstra, krvežíznivé bestie, které prahnou po krvi a nelítostném zabití své kořisti. Oni sami se pova...
Poslední co si pamatuji je to, jak nade mnou stojí ten kluk. Pak už mě pohltila tma.
Všude byla tma, ta nesnesitelná tma. Ale víc než tmu to připomínalo černočernou temnotu. Všude kam jsem se podívala byla jen tma. Nemám tmu ráda a k tomu mám své důvody, které nikdo nemusí znát. Každý má nějaké tajemství a ne vždy je dobré, zjišťovat co to tajemství obnáší.
Když jsem znovu otevřela oči, už jsem nebyla v té tmě, ale v nějakém pokoji. Počkat to není jen tak ledajaký pokoj. To je můj starý pokoj, než jsme se přestěhovali do města. Něco jsem si uvědomila. Tohle byl sen, který se mi zdál, vždy po tom incidentu. Sen je vždy tak živý, jako by právě probíhal a pořád se děje to stejné jako vždy. Nejhorší na tom je to, že i když se mi zdál tolikrát, nikdy si ho nepamatuji. Nemám ten sen ráda. Je to moje nejhorší noční můra.
Porozhlédla jsem se po pokoji, byl tady psací stůl, nějaké poličky s knihami, v rohu byla postel, v které jsem ležela. Světlo sem pronikalo skrz okno. Bylo to tu útulné. Vyhrabala jsem se z postele a převlékla se z pyžama do normálního oblečení. Šla jsem do koupelny spáchat ranní hygienu. Jak jsem byla hotová, sešla jsem po schodech dolů se nasnídat. V kuchyni mě přivítali rodiče a bráchové. Mladší bratr se jmenuje Jack a starší bratr se jmenuje Leo. Moc se nemusíme, skoro pořád se hádáme. Hlavně s Jackem.
Sedla jsem si ke stolu, kde byl nachystaný talíř s vajíčkovou omeletou a v mém oblíbeném hrníčku jsem měla teplé kakao. Začala jsem to do sebe ládovat, jako vždycky to bylo vynikající. " Co je dneska za den?" " No přece pátek." odpověděl mi Jack s úsměvem na tváři. To znamená, že dneska musím do školy. Povzdechla jsem si a vydala jsem se nahoru se převléct do školní uniformy. Jsem se předtím nemusela převlékat do domácího oblečení. Nachystala jsem si věci do aktovky a šla zase dolů pro svačinu.
Uslyšela jsem zvonek, kdo to asi je? " Kdo to je mami?" " No přece Takara, si zapomněla, že tě každé ráno vyzvedává do školy?" " Asi mi to muselo vypadnout." Sbalila jsem si svačinu do aktovky a vydala jsem se do předsíně. Obula jsem si svoje boty, které nosím jenom do školy. Když jsem otevírala dveře, chytl mi na rameno Leo. Strašně jsem se lekla. Za ním byl nachystaný Jack. No super, dneska se jich asi nezbavím. Může být dnešek ještě horší.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Představa jak vypadá Takara, bude vystupovat jenom v tomto díle.)
" Ahoj Taki." " Ahoj Veri." Přišla jsem k ní a objala ji. " Jak pak se máš?" " Jde to a ty?" " Taky dobry, tak jdeme do školy." " Jo." K nám se ještě připojili bratři, mohli jsme vyrazit do škole. " Taki, platí ten dnešek?" Zeptala jsem se. " Ano, platí už se nemůžu dočkat, co kdybychom skočili po škole do obchodu něco dobrého koupit na večer?" Dneska měla Taki u mě spát. " Super nápad." " Tak co kdyby jste nám také něco koupili na večeři," ozval se Leo. " Na to si dost starý, abys sis koupil jídlo sám, já ti nic kupovat nebudu," řekla jsem Leovi.
