Život s obojkem

Kapitola 7. Přeprava

Verison:

A skočili jsme po sobě. Hned jak jsme dopadli na zem jsem mu jednu ubalila tlapou, skočila jsem po něm a zakousla jsem se v zátylku a odmítala jsem se pustit. Dal svoji tlapu dozadu, chytil mě a odhodil na stěnu, znovu. Hned jsem stala a vyhýbala jsem se jeho útokům. Jak mě ještě jednou hodil o stěnu a chtěl na mě znovu zaútočit. Jsem se napřáhla a kopla jsem ho zadníma nohama. Rychle jsem se otočila a drápla jsem ho dva krát do hrudi. Náš souboj byl u konce a já jsem byla vítězem. Docela nedopadl dobře, tak nemá si se mnou zahrávat.

Podívala jsem se po Maxovi, kde se měl schovat, ale on tam nebyl . Docela mě to zarazilo a vydala jsem se ho hledat. Hledala jsem snad všude. Nikde jsem ho nemohla najít, i když taky jsem hledala pomalu kvůli mým zraněním. Nakonec jsem ho našla, ale nebyl sám. Byl tam s ním nějaký chlap a kluk. A ne tak ledajaký kluk, to byl ten kluk, který se mě snažil chytit.

Max:

Jak mi Verison naznačila, tak jsem učinil a šel jsem se schovat. Schoval jsem se vzadu za tribunou a čekal jsem až si pro mě Verison přijde. Uslyšel jsem kroky. Myslel jsem si, že to je Verison, ale mýlil jsem se. Stál tam nějaký kluk. Vůbec se mi nelíbil. " Ahoj, neboj, já ti nechci ublížit, chci ti pomoc." Mluvil na mě milým hlasem, měl jsem strach, ale jeho hlas mě trochu uklidnil. Měl jsem pocit, že mu mám věřit.

Alex:

Našel jsem toho hnědého vlka a říkal jsem uklidňující slova, aby se uklidnil. Trochu to pomohlo, teď jen, aby mi uvěřil. Nakonec se pomalu ke mě přibližoval. Super, uvěřil mi. Jak byl na dosah mé ruky, natáhl jsem ruku a pohladil ho po hlavě. Cukl sebou, zakopl o své vlastní nohy a spadl. Pousmál jsem se. " Pojď, odvedu tě do bezpečí. " Zvedl jsem se a on se postavil na nohy taky.

Šli jsme různými chodbami a jak jsme byli skoro u východu, tak jsem si k němu klekl a pošeptal jsem mu do ucha: "Neměl by si být tak naivní a věřit cizím lidem a ještě k tomu lidem, kteří jsou z armády. " Jak jsem to dořekl, zapnul jsem mu kolem krku obojek s vodítkem a ještě jsem mu stihl dát náhubek, než si uvědomil co jsem mu řekl.

Přišel ke mě můj psovod. Pochválil mě, že se mi ho podařilo chytit. Ještě mu pro jistotu dal obojek s elektrickými šoky. To už jsem jen slyšel vrčení z chodby a hned jsem věděl kdo to je. Je to ta holka, která mi zdrhla, neboj maličká dneska mi už nezdrhneš.

Verison:

Začala jsem na něho vrčet, i když jsem věděla, že můj zápas s ním by byl prohraný vůči mým zraněním. Ale já se nikdy nevzdávám a když je alespoň malá naděje, tak se jí chytím a nepustím. Pořád jsem na něho vrčela a hodnotila jsem situaci. Maxe držel ten chlap a k němu mi brání ten kluk. Boje se musím vyhnout, ale můžu ho přechytračit. Dívá se na mě až moc povýšeně a to se mi nelíbí. Asi si říká: " Konečně tě chytím. "

S řevem jsem se rozběhla proti němu, ale pár metrů od něho jsem zahrála, že jsem zakopla, spadla a narazila jsem si hlavu. To ho překvapilo a rozešel se opatrně ke mě. Skočil na to i s navijákem. Pořád jsem nehybně ležela na zemi a čekala jsem až bude u mě dost blízko, abych mohla podniknout další krok.

Alex:

'Konečně ji chytím. Ani neví, jakou hanbu jsem si zažil. Jen kvůli tomu, že jsem nechytil jednoho ano jednoho vlka. To ji nikdy neodpustím.' Rozběhla se proti mě, byl jsem připravený na boj, protože jsem věděl, že vyhraji. Zakopla a spadla na zem. Chtěl jsem se začít smát, protože kdo by při útoku zakopl, no nikdo. Jinak jsem měl neutrální obličej a šel jsem pomalu k ní, jestli vůbec žije. Byl jsem už u ní a dřepl jsem si k ní.