Život s obojkem

Kapitola 5. Podzemní cela

Verison:

Když jsem nabyla na smyslech, něco mi říkalo, že už nebudeme v lese u té staré budovy. Otevřela jsem oči, ale stále byla všude tma. Nejspíš mám pásku přes oči. Snažila jsem se hnout, ale to byl blbý nápad. Ucítila jsem ostrou bolest v mém boku a taky v mém rameni. Stejně mi bylo prd platné se hýbat. Byla jsem spoutaná a to pekelně pevně. Dokonce zašli tak daleko, že mi dali i náhubek. Tak to je něco. Ale jestli si mysleli, že to vzdám bez boje tak jsou na omylu. Začala jsem sebou házet, škubat, ale nic nepovolilo a já jsem byla dost vyčerpaná ze zranění tak jsem přestala, ale nevzdala jsem se.

Max:

Probudil jsem se na neznámém místě. Měl jsem náhubek a obojek s řetězem, který byl připevněn ke zdi. Byl jsem strašně zmatený, co se vlastě stalo. Už si vzpomínám. Našli nás, snažili jsme se zdrhnou, ale já jsem se chytil do pasti. Verison se mě snažila zachránit, ale přišel kluk s puškou a pak další dva. Verison se na ně pustila a jsem se snažil osvobodit. Když se mi to povedlo a já byl na zemi, uslyšel jsem výstřel. Otočil jsem se a uviděl jsem jak se Verison skácela na zem. Na nic jsem nečekal a skočil jsem potom klukovi. Nečekal a upustil pušku. Když jsem se konečně dostal nad něho a chtěl jsem mu udělit ránu, někdo mě vší silou udřel do zátylku. Poto mě pohltila temnota.

Nakonec jsem se vzbudil tady, musel jsem se porozhlédnout, všude byly cely s vlky. Byl to hrozný pohled. Nakonec mě vyrušilo řinčení řetězů. Když jsem se podíval pozorněji, všiml jsem si nějaké postavy připoutanou ke zdi, nebyla to jen tak nějaká postava, byla to Verison. Stále jí krvácel bok a zmizela jí dlaha ze zraněného ramene. Začala sebou různě šít a snažila se vysvobodit a pak přestala, asi byla vyčerpaná ze zranění. " Verison, jsi to ty?" Snažil jsem se promluvit přes náhubek. 

Verison:

" Ano jsem, jsi v pořádku Maxi, co noha?" " Ano jsem, noha mi nekrvácí a je na tom lépe, za to ty nevypadáš vůbec dobře." "O mě si starost nedělej, můžeš se hýbat a kde to vůbec jsme nic nevidím, mám pásku přes oči." " Proto mám o tebe starost, vždy se prvně staráš o druhé a až pak o sebe, ne nemůžu jsem řetězem připoután ke zdi, vypadá to jako nějaká cela ve sklepě." " Dostaneš se ke mě? Kolik tady je cel?" " Můžu to zkusit. Nevím nevidím je všechny."

Max:

Stoupl jsem si ze špinavé země a šel jsem pomalu k Verison. Je pravda, že mě noha pořád bolela, ale ne tak hodně jak předtím. Už jsem skoro u ní byl když někdo zatáhl za řetěz a já spadl na zadek. Rychle jsem se otočil, abych viděl kdo to byl. Byl to ten chlap ze včerejška a byl s ním i ten kluk. Škaredě jsem se na něho podíval. Uhl pohledem. Vůbec jsem neslyšel, že by otvíral celu a vešel dovnitř. Nejspíš jeho otec si stoupl přede mě, koukl jsem se mu do očí a v tom momentu mi přiletěla facka a kopanec do břicha. Začal jsem kašlat a snažil jsem se nadechnout. " Mě se nikdy do očí dívat nebudeš ty zavšivená blecho. Vidíš synu takhle se musíš na ty monstra chovat." Byl jsem přikrčený v koutě a bál jsem se.

Verison:

Uslyšela jsem ránu a potom hlas toho chlapa ze včerejška. To co řekl, mě nehorázně nasralo a vytočilo. Začala jsem sebou různě kroutit a snažila jsem ty řetěze přetrhnout. Chlap se začal smát, až se za břicho popadal. V tom se přes celou celu ozvalo "křup", hned ho smích přešel a nahradil strach. Dokázala jsem svojí pravou ruku uvolnit ze řetězů. No spíše jsem ten řetěz vytrhla ze zdi. Jen tak se neříká: " Nedráždi hada bosou nohou."

Když jsem měla konečně uvolněnou ruku, sundala jsem si pásku z očí a vražedně jsem se na něho podívala. Měli jste vidět, jak rychle mizí z cely. Podívala jsem se na Maxe, krčil se v rohu a brečel. Rychle jsem odtrhla řetěz od druhé ruky a nohou. Měla jsem ještě obojek, stejně jak Max.  Šla jsem za ním a pohladila jsem ho po hlavě. Přestal brečet a podíval se na mě. Chtěla jsem mu ještě něco říct, ale zatmělo se mi před očima. Spadla jsem Maxovi do klína.