heaven || j.jk. k.th.

KAPITOLA 2.

,,T-to já jsem tě srazil."

Taehyung

Bylo mi strašně. Sklopil jsem zrak. ,,Omlouvám se." slzy se draly na povrch. Ani nevím proč brečím. Možná proto, že jsem vzal život někomu, kdo chtěl ještě žít. O to víc mě překvapila jeho slova.

,,Taehyungu. Podívej se na mě." na jeho žádost jsem zvedl hlavu. Na tváři mu hrál úsměv a já byl zmatený. ,,Děkuju..." tak snad upad nebo co?

Nevěřícně jsem na něj hleděl s otevřenou pusou. Musel jsem se uchechtnout. ,,Počkej... ty mi děkuješ za to, že jsem tě zabil?"

,,Na tom mostě..." promluvil Jungkook. ,, ... jsem se chystal skočit. Akorát si mi to usnadnil." Natočil hlavu na stranu, přivřel oči a zářivě se usmál. Mohl bych na něj takhle koukat hodiny.

Nic jsem na jeho odpověď neřekl. Rozhlídl jsem se kolem. Klidně vypadající město plné lidí? Ne.. to nejsou lidi, teda.. vypadají tak, ale všechno to jsou andělé. Vlastně teď i já. Na tváři se mi objevil úsměv.

,,Jungkooku? Půjdeme za Jiminem, chci aby mi ukázal jak vyvolat křídla."

Jungkook

Překvapeně jsem se na něj podíval. Vlastně to nebyl tak úplně špatný nápad. Chci vědět jak vypadají moje křídla. ,,Dobře. Předtím než odešel, tak mi dal adresu a jeho číslo."

Usmál se. Ten jeho úsměv je nějakým způsobem vtipný, ale má taky svoje kouzlo. ,,Tak mu nejdřív zavoláme, aby o nás věděl." řekl Tae a natahoval se pro papírek s číslem.

Druhou rukou vytáhl z kapsy mobil. Nejspíš nám vše co jsme měli u sebe zůstalo. Včetně oblečení. Moje bylo úplně bez jediné skvrnky nebo trhliny i přesto, že mě srazilo auto. Ani modřiny nebo krev. Zvláštní.

Nehodlám si s tím ale zatěžovat hlavu. Stejně bych na to nepřišel. Mezitím co já jsem dumal nad svým zdravotním stavem a stavem mého oblečení, měl Tae už domluvený sraz s Jiminem.

,,Takže, máme přijít do parku co je prý kousek odsud. Říkal že když půjdeme pořád rovně tak to najdeme a neztratíme se." rozešel se Taehyung směrem, který mu prozradil Jimin.

Šli jsme asi dvacet minut. Celou dobu jsme si povídali a prohlíželi si město. ,,Musím říct, že je to tu pěkné." konstatoval jsem. Taehyung jen pokýval. Před námi de objevil park a v něm Jimin, který nám už mával z lavičky.

,,Ahoj. To jsem tak neodolatelný, že mě musíte hned vidět?" zasmál se blondýn. ,,Nebuď egoista." praštil jsem ho přátelsky do ramene.

,,Tak co potřebujete kluci?" zeptal se a pokynul nám abychom se posadili. Oba jsme tak učinili a Taehyung začal : ,,Chtěli by jmse ukázat jak vyvolat křídla." ukázal na něj roztomilý kukuč a zvedl se.

Já s Jiminem též. ,,Takže. Když chcete prvně vyvolat křídla, tak musíte zavřít oči." oba jsme beze slov uposlechli jeho pokynu. ,,Představte si jak by měli vaše křídla vypadat. Od drobných kůstek, přes barvu a jemnost peří."

V mé představě byli nádherná. ,,Představte si ,jak vám rostou ze zad. Když tohle všechno uděláte, tak vám opravdu naprostou." představil jsem si, jak se má bílá křídla derou z páteře na povrch.

Po pár minutách jsem ucitil jemný tlak na zádech. ,,Jungkooku, můžeš otevřít oči a podívat se na svá křídla." pronesl Jimin. Otevřel jsem oči a otočil hlavu.