heaven || j.jk. k.th.

KAPITOLA 8.

Vyšli jsme z kavárny a vydali se do centra, které bylo asi šest minut cesty od místa, kde jsme snídani. Celou cestu jsme si povídali a mezi námi vládla příjemná atmosféra.

Před námi se po chvíli objevil obrovský nákupní dům. „Jestli tohle celý projdem za jeden den, tak zasloužíme potlesk." ozval jsem se, zatímco jsem obdivoval velikost budovy.

„Jako jo, je to obří." přitakal Tae. „Tak jdem ať toho stihnem co nejvíc." rozešeli jsme se dovnitř. Vevnitř to už bylo přeplněné anděli. Všude někdo byl. Ať jsem se otočil kamkoliv.

I vevnitř to bylo parádní. Dvě patra plná obochodů s oblečením. Další s kosmetikou a poslední čtvrté patro bylo hlavně o jídle. Přestože to bylo nákupní centrum, designéři se snažili aby sem prostupovalo co nejvíce denního světla.

Skleněný strop v nejvyšším patře tomu rozhodně pomohl. Spousty všudypřítomných rostlin ještě o kousek zkrášlovali celkový dojem.

Při pohledu na to jsem se zmohl na pouhé : „Wow." rozhlížel jsem se kolem a zahlédl obchod s pěkně vypadajícím oblečením.

„Jdeme." zavelel jsem a už tahal Taehyunga do toho obchodu. Vletěl jsem dovnitř a koukal všude kolem sebe a hledal, co by se mi líbilo.

Procházel jsem obchod a přes ruku si vždy přehodil oblečení, které se mi líbilo. Nakonec jsem skončil s pěti triky, třemi kalhoty, čtyřmi mikinamy a dvěma páry bot a spodní prádlo nesmělo chybět. Ještě jsem si na večer koupil košili a slušnější kalhoty.

----
Za hodinu máme odcházet do restaurace a já už půl hodiny stojím před skříní a přemýšlím, jestli si mám vzít tu košili co jsem si koupil nebo ne. Tae už mezitím zamluvil místa v jedné restauraci a zařídil vše kolem.

„Tae?" zakřičel jsem směrem do koupelny. „Copak?" vykoukl... jen v ručníku?! Tak kde to jsme. Ve strip baru? Přísahám, že jsem dostal infarkt když jsem se zaměřil na jeho břicho.

„Potřeboval si něco, nebo na mě budeš jenom zírat?" zasmál se a přistoupil krok ke mě. „Dej mi ještě chvíli." natočil jsem hlavu na stranu jako umělec a skousl si ret. On se sebevědomě ušklíbl a přešel až ke mě.

„Jsi si jistý, že nechceš zůstat doma?" zeptal se perverzně. „Prase nadržený." zasmál jsem se. Jen pokýval rameny na náznak, že za to vlastně nemůže a znovu se zeptal : „Tak co jsi chtěl?"

„Nevím jestli si mám vzít košili nebo triko." pronesl jsem trochu zoufale. „Vypadalo to na slušnější podnik, takže rozhodně košili." vyndal ji ze skříně a podal mi jí.

„Ty už se taky obleč." pokáral jsem ho když předemnou pořád stál pouze v ručníku kolem pasu. „No jo furt." vydechl rezignovaně a šel si je svojí polovině skříně vybrat něco na sebe.

Do půl hodiny jsme mohli vyrazit. Čím blíž jsme se byli té restaurace, tím víc jsem byl nervózní. Absolutně netuším co od toho mám očekávat.

Došli jsme na určené místo a vešli dovnitř. Vypadalo to nádherně. Několik skleněných lustrů bylo dominantou celé místnosti. Tmavší barvy byly laděný do teplejších odstínů vymalování a přítmí dodávalo na romantičnosti.

„Vypadá to tu krásně. Vybral si dobře." pochválil jsem ho, když jsme čekali na někoho, kdo nás posadí na zarezervovaná místa. „Dobrý večer pánové." přerušil Taeho odpověď mladý pán. „Dobrý večer. Měli by jsme tu mít rezervaci na jméno Kim Taehyung." promluvil Tae na mladíka.

„Ano, už to tu vidím. Pojďte prosím za mnou." ukázal na Taeho jméno v počítači, vzal do ruky dva jídelní lístky a odevedl nás ke stolu pro dva, v odlehlejším koutu restaurace.

Posadili jsme se a číšník nám podal jídelní lístek. „Co si zatím dáte k pití?" zeptal se mile. „Dejte nám sem flašku nějakého dobrého červeného vína." poručil Tae. Trochu překvapeně jsem se na něj podíval.

„Dnešní večer si užijeme." usmál se. „Začínám se tě trochu bát." zakřenil jsem se. „Nemáš proč. Nemyslel jsem nic nemravnýho. Možná~" zasmál se tajemně. „Úchyle." podotkl jsem a dál se věnoval menu.

Po chvíli jsem měl vybráno a jako na zavolanou přišel číšník s láhví našeho vína a dvěma sklenicemi. Beze slova nám nalil. „Máte už vybráno?" podíval se na mě, a pak i na Taeho.

„Ano, dám si ten váš stejk. Středně propečený prosím." nadiktoval jsem svoji objednávku. On si to zapsal a otočil se k Taemu. „Totéž." odpověděl prostě.

----
„Jsem úplně plný. Ale bylo to výborný." poklepal jsem si na břicho, když jsme vycházeli z restaurace. „Souhlas. Nepůjdeme se ještě projít?" otočil se na mě při chůzi. „Moc rád." odpověděl jsem a přitiskl se k němu protože už nebylo úplně teplo.

Přehodil si ruku přes mé rameno a pokračovali v chůzi. Procházeli jsme parkem který byl krásně osvětlen. Byli jsme oba zticha, ale vyhovovalo nám to.

Vnímali jsme jen přítomnost toho druhého a to mi ke štěstí stačilo. Došli jsme k malému jezírku a tam se zastavili. „Dnešek se mi moc líbil." řekl jsem abych prolomil ticho ale nepřestával sledovat hladinu.

„Mě taky." odpověděl a stáhl si mě do objetí. Chvíli jsme se takhle objímali. Dokud se však na pár centimetrů nedotáhl. Hleděl mi do očí a já se doslova ztrácel v jeho čokoládových studánkách.

Aniž bych si toho všiml začal se přibližovat. Už byl jen pár milimetrů od mých rtů. Myslel jsem, že se zblázním. Připadalo mi to jako věčnost. Olízl jsem si svoje rty, zavřel oči a čekal.

Pak se to stalo. Konečně přerušil tu mezeru a moje čekání. Přesně v tu chvíli jsem po druhé umřel. V podbřišku se mi rozlil neznámý, avšak příjemný pocit. Stejně tak v srdci.

Začal se odtahovat. Nejspíš proto, že jsem nezpolupracoval. Byl jsem zaskočen. Až moc. Ale nelíbilo se mi, že se začal oddalovat.

Odtrhl se úplně. „Promiň ...  já.." nedořekl to protože jsem si ho za krk přítáhnul zpátky s sobě. Ochutnával jsem ty jeho dva měkké, růžové polštářky. Nemohl jsem se nich nabažit.

Spojil jsem svoje ruce za jeho krkem a přitiskl se víc na jeho tělo. Tím jsem náš polibek prohloubil. Nebylo to nic dravého. Jen jemný polibek plný citů.

Kvůli nedostatku vzduchu jsme byli nuceni se odtáhnout. „Asi jsem závislý." řekl najednou. „Na čem." nechápal jsem.

„Na tomhle. " Řekl a znovu spojil naše rty.

++++++
Co dodat.
   Vaše ~Usagichan~