heaven || j.jk. k.th.

KAPITOLA 16.

„Musíš se ke mě vrátit."
Nejdřív na mě šokovaně hleděl. Pak se odhodlal něco říct. „Jungkooku nevím jestli si to uvědomuješ, ale to ty jsi odešel." uchechtl se a ukázal na mě prstem, aby dal důraz na svá slova.

Za ruku, kterou na mě ukazoval jsem ho chytil. „Já vím, ale ... prosím." sklopil jsem zrak. Vytrhl se mi. Zvedl jsem hlavu a trochu smutně se na něj podíval. „Na prosby je už pozdě. Kdyby jsi zůstal mohlo se to vyřešit. Ale ty jsi odešel pryč, takže bohužel. Já teď chodím s Taeminem." pokrčil rameny.

Už se měl k odchodu, ale já ho zadržel. „Ty to nechápeš! Nemáš na vybranou... musíš se ke mě vrátit." stekla mi teplá slza po tváři. „Nemusím nic. Řekni mi jeden důvod proč bych se k tobě měl vrátit."

Vrhl po mě lehce pohrdavý pohled. „PROTOŽE JINAK UMŘU." zvýšil jsem hlas. Z pohrdavého se jeho pohled rázem proměnil na vyděšený. V jeho očích byl strach téměř hmatatelný.

„Protože jinak umřeš i ty. Protože tě miluju..." Zašeptal jsem mezi vzlyky. „To je jen pocit Jungkooku. Nikdo umírat nebude." nevěřil mi stále.

„Ne. Ty to pořád nechápeš. Jsi moje spřízněná duše. Musíš být pořád se mnou, jinak začínáme oba slábnout. Po dvou měsících zemřeš." vysvětlil jsem mu.

„Není to ani měsíc co nejsme spolu každý den. A navíc miluju Taemina." To bolelo. „No právě. To je ten problém. Miluješ jeho." ukápla mi další slza. „Pokud miluješ někoho jiného než svůj Soulmate, tak se doba krátí na jeden měsíc."

Nic neřekl. Jen na mě zděšeně koukal. „Prosím..." vzlykl jsem a opět k němu zvedl pohled. Nic neříkal. Tak jsem pokračoval já. „Tvrdil jsi, že mě miluješ. Asi jsem ti ani nestál za to, aby jsi o mě bojoval. V tom případě nebudu čekat až vyprší měsíc a umřu pomalou smrtí, ale ukončím to hned."

Usmál jsem se na něj hořce. „Měj šťastný život." řekl jsem a naposled ho políbil alespoň na tvář a skočil.

++++++
Tak nová kapitola. Doufám, že se líbila a další zase za týden.
   Vaše ~Usagichan~

Ne Okej dělám si srandu. XD .. lekli jste se co? Hihi
++++++

Neroztahoval jsem křídla. Měl jsem v plánu se rozprsknout dole v tom parku. „JUNGKOOKU!!!" uslyšel jsem své jméno.

Ano, slyšel jsem ho. Ale nereagoval. Prostě jsem nechtěl už dál trpět. Možná si říkáš, že jsem se právě stal Archandělem, a že je pro co žít. Bez Taehyunga ale nemá můj život smysl.

Před sebou už jsem viděl park. Zavřel jsem proto oči, abych si to na poslední chvíli nerozmyslel. Letěl jsem vzduchem a promítal si celý svůj krátký pobyt zde v nebi.

Otevřel jsem očko. Posledních pár metrů. „Miluju tě Tae." řekl jsem si pro sebe a čekal na smrt.

Ta se však nedostavila. Naopak jsem cítil ruce. Otevřel jsem oči a viděl ty Taeho zaplněné slzami. „Co tě to napadlo." vzlykl a pohladil mě po vlasech.

Jen jsem odvrátil pohled. Stále mě držel v náruči. „Proč jsi to udělal?" zeptal jsem se zničeně. „Proč jsi to udělal když už mě nemiluješ? Takhle bys mohl žít dál a já bych se nemusel trápit. Bylo by to pro všechny lepší."

„To protože..." konec neviřčené odpovědi nechal nepříjemně viset ve vzduchu nad námi. „ ... Protože tě miluju. Já vlastně ani nevím proč jsem s ním a proč jsem řekl, že miluju Taemina. Lhal jsem. Chtěl jsem abys žárlil."

Nevěřil jsem svým uším. Nakonec jsem musel zasmát. „Ty jsi jelito." začal jsem se smát. Ani nevím co mi na tom přišlo tak vtipné. Nejspíš absurdita téhle situace.

Konečně mě položil na zem. Já se mu hned vrhl kolem krku. Nasál jsem jeho vůni. „Tohle mi chybělo." zamumlal jsem a v prstech svíral jeho tričko.

Neodpověděl. Nebyla třeba mluvit. Prostě jsme si jen užívali přítomnost toho druhého. Povolil jsem stisk a podíval se do jeho krásných očí.

On neváhal a po třech týdnech spojil naše rty. Říkal ze jsem předtím, že mi chybělo jeho obětí? Kde jsem nechal mozek? Někde tam nahoře nejspíš. Jeho měkké horké rty na mých mi chyběli mnohonásobně víc.

Začal jsem jemně pohybovat svými rty a on začal spolupracovat. Nesnažili jsme se náš polibek prohlubovat. Bylo to je jen jemné ochutnávání toho druhého po takové době.

Ke vší smůle nám došel kyslík. Na chvíli jsem začal litovat, že vůbec dýchám. Zahleděl se mi do očí. Jeden pohled stačil na to abych poznal, že to myslel opravdu vážně.

Opět jsem se přitulil k jeho hrudi. „Slib mi, že už mě nikdy neopustíš." Zašeptal aby co nejméně narušil příjemné ticho mezi námi. „Slibuju." prostá odpověď, ale přesto má tak hluboký význam. 

„Co říkáš tomu, kdybychom šli toho idiota vykopnout z našeho domu?" zeptal se a na slovo našeho dal větší důraz. „Ani nevíš jak rád půjdu." zasmál jsem se po dlouhé době opravdu od srdce.

Propletl jsem si s ním prsty a mířil do žlutého domku, který mi tak nesmírně chyběl. Chyběla mi rána strávená s dobrou snídaní v příjemné jídelně se člověkem, který mi je nejdražší. Nebo noci prospané v obětí. Líné a nudné večery proležené pod dekou u televize, které měly přece jen něco do sebe.

Tae vytáhl klíče a otevřel dům. Já už jsem je neměl. Nechal jsem je tam když jsem odcházel. Vešli jsme do malé předsíně. Tae mi prstem před pusou naznačil ať jsem zticha.

Vešel do obýváku. Já jsem přešel dřív ke dveřím a poslouchal. „Zbal si."

„Cože? Co to zase meleš? Nepil jsi něco?" byl slyšet něho smích.

„Říkám zbal si. Už tě tu nechci."

Chvíli bylo ticho. Vlastně bylo ticho docela dlouho. Rozhodl jsem se proto jít do obýváku taky. Taehyung už tam stál sám. „Kde je?" zeptal jsem se když jsem nikde neviděl Taemina.

„Šel si zabalit." pokrčil rameny a trochu se zasmál. Dal si ruku kolem mého pasu a věnoval mi polibek do vlasů. Natáhl jsem se pro polibek na rty.

Ten mi s radostí dal. „Jo takže už jsi mě vyměnil?" ozval se hlas od schodů. „To byla jen otázka času. No, tak jsme si pěkně zapíchali Tae. Až se ti to s ním rozpadne, tak mi zavolej." pronesl nechutně a ještě nechutněji na Taeho mrknul.

„Asi se pozvracím." řekl jsem schválně nahlas aby mě slyšel i Taemin. „Záchod je nahoře puso." mrkl i na mě a zabouchl dveře. „Že já mu vrazím dokud ještě není tak daleko." protočil jsem očima.

++++++
Tak tohle je opravdu konec. Snad jsem 1000+ slovy neurazila XD tak u další kapitoly zase papaa
   Vaše ~Usagichan~