Krok vpřed

Prolog

Tehdy mi bylo třináct, když má umírající matka ležela na bílém nemocničním lůžku, plačící nad blízkou ztrátou svých blízkých. Její slané slzy se vpíjely do zářivě bílého nadýchaného polštáře. Ty mé samovolně padaly k zemi, ačkoliv jsem se je snažila zadržet. Všichni jsme chtěli být silní, být matce oporou, ale nakonec jsme stejně nechaly slzy odplavit všechen náš smutek. Babička, která se zrovna dívala jak její dcera pomalu prohrává boj se zákeřnou rakovinou, si slzy utírala prošívaným kapesníkem a pevně ho tiskla ve své dlani. Můj mladší bratr se přebytečné slzy snažil setřít svým modrým trikem, bylo to však k ničemu. Síla z nás všech už dávno vyprchala a nejvíce z mé matky, která nám s posledním výdechem zdělila jak moc nás má ráda. Stiskla jsem její hubenou dlaň, ačkoli jsem věděla, že neucítí kolik vděku a lásky jsem do tohoto malého gesta dávala. I můj bratr vložil svou malou dlaň do té matčiny bezvládné. Jeho oči zalité slzami dívající se na matčinu ruku, jakoby prosily aby se pohla a stiskla jeho dlaň. To se však nestalo a on pochopil...

Společně jsme šli nemocniční chodbou, babička držela plačícího Dereka za ruku a já šla vedle nich. Na židlích seděli pan a paní Normanovi, naši sousedé a rodinný přátelé. Obličeje měli stažené smutkem a oči skleněné od zadržených slz. Jejich dcera Melissa už stála na nohou a spěchala mě stáhnout do svého objetí. Plakala... jako my všichni. Má matka pro ní byla jako třetí rodič a její nemoc nesla stejně špatně jako já.

Pevně držela mé třesoucí se tělo a já držela to její. Neříkala nic, neříkala fráze jako: „Bude to dobré." „Vše je v pořádku." Jen mě prostě držela a já za to byla neskutečně vděčná.

Avšak musela jsem od plačící dívky odstoupit. Její výraz byl pokrytý zmatením, když spouštěla své ruce z mých zad.

V tu chvíli jsem si byla naprosto jistá tím co jsem chtěla říct, ale stále ve mě byl kus co to nechtěl udělat, co chtěl být sobecký a neříct těch pár slov nahlas. Naštěstí ve mně bylo více dobra.

„Mel, myslím že pro tebe bude nejlepší když už se nebudeme přátelit. Celé naší rodině bude dlouho trvat než se... než se přes tohle dostaneme..." Celou dobu mluvení jsem se dívala jen a pouze do země.

„A já tě nechci stahovat dolů..." Dokončila jsem svou myšlenku a zavelila jsem svým nohám, aby se hýbaly. Melissa stála bez hnutí a bez jediného slova.

Já šla vstříc chodbou, oči zalité slzami, nehty zaryté do dlaní a srdce zlomené na několik kusů...