Krok vpřed

3.

Pátek ve škole uběhl překvapivě rychle. Možná to bylo kvůli tomu, že nám odpadla poslední hodina - dějepis. Díky bohu.

„Takže teď zajdeme ke mně? Nebo jak to uděláme?" Optala se Lili, když jsme vycházeli společně s Oliverem, školní branou. „Já se musím stavit pro Sabču, takže se mnou nepočítejte dámy, uvidíme se až na oslavě." Svěřil se Oliver se svým plánem a já si ihned stoupla tak, abych dlouhánovi zablokovala výhled na Liliin zklamaný výraz. Nevšímala jsem si jeho zmatení ve tváři.

„No tak já se loučím. Ahojte!" Oliver zabočil do své ulice a ještě nám zamával, stejně tak mi jemu.

„Bože to je vůl... jak může být někdo tak slepej?" Plácla jsem se do čela... skoro jsem se za Olivera styděla. Lili se zasmála mému gestu. „Že to říkáš zrovna ty. Pamatuješ toho kluka z prváku? Byl do tebe udělanej celý školní rok... věděl to každý, jen ne ty." Vysmívala se mi ta malá blonďatá opice, za což si vysloužila svižný kopanec do zadku. Teď jsem se smála zase já. Dotčený a zároveň naštvaný výraz, který Lili právě zdobil tvář, naháněl husí kůži, proto jsem vzala nohy na ramena když se po mně rozběhla.

***

Než jsme doběhly před Liliin dům, sama bloncka už funěla jako buvol. „Jak.. jak je sakra... možný..." Lezlo to z ní jako z chlupatý deky, jak musela neustále popadat dech. Nozdry se jí roztahovaly jako rozlobenému býkovi. „Jak je sakra možný... že se ani nezadýcháš?!" Povedlo se jí ze sebe vyheknout. A já se musela znovu začít smát. Zatím co ona se předkláněla kvůli nedostatku vzduchu v plicích, já se ohýbala v pase díky neustálým návalům smíchu. „Bylo to sotva sto padesát metrů... udělej něco s tou kondičkou holka." Vysmívala jsem se jí. „A makej, vyzvedni si ty šaty a ty svoje udělátka na obličej a jdeme. Nemám na tebe celej den..." Popohnala jsem jí, za což jsem si vysloužila jedno nehezké probodnutí pohledem. Bloncka se ihned ztratila za dveřmi jejího domu a já se posadila na nedalekou rozpadající se lavičku.

Zrovna jsem si chtěla vyndat mobil a podívat se co je nového, když v tom: „Jeee ahoj! Tak co? Už se těšíš na oslavu?" Vysoká, štíhlá postava blonďaté Olivie, právě blokovala všechen sluneční svit a já se najednou ocitla v jejím stínu. Dokud si nepřisedla vedle mě. Zběžně jsem si ji prohlédla, měla na sobě uplé sportovní oblečení a kůži porosenou kapičkami potu. „Ahoj... jop těším." Zalhala jsem a pokračovala: „Nevěděla jsem že chodíš běhat."

„Chodím jen někdy, moc mě to nebaví, ale tahle postava se jen tak sama neudrží." Přejela kriticky své tělo a já se musela zasmát, stejně tak ona.

„Ell, můžu mít otázku?" Zvážněla po chvilce.

„Autogramy rozdávám jen ve středu..." Zkusila jsem zavtipkovat, jelikož se mi zdálo, že při té otázce docela znérvozněla. Překvapeně na mě vykulila oči a hned na to vyprskla smíchy.

Po chvilce mi věnovala uznalý úsměv: „Takže Ellie Kelnerová umí být i vtipná jo? To jsou mi novinky..."

„Jen někdy..." Oplatila jsem jí úsměv. „Na co si se chtěla zeptat?"

Chvíli byla zticha, že jsem si myslela že mě musela přeslechnout, ale pak spustila: „Víš... někdo se mi líbí."

„Sice nejsem kdejaký češtinář, ale řekla bych že tohle otázka nebyla..." Konstatovala jsem, díky čemuž se Olívie opět začala smát. „Zkus mě nechat chvíli mluvit, ok?" Neřekla to nějak ošklivě, spíše to vyslovila jako prosbu, proto jsem ztichla a naslouchala. „Ten, který se mi líbí... nebo spíše ta, které se mi líbí hraje s tebou v týmu." Zběžně shlédla mou reakci, na mé tváři však hrál poker face. „Chtěla si se zeptat jestli jí třeba neřeknu, aby se na té oslavě stavila...?" Zkusila jsem hádat, načež vysoká blondýnka tiše přikývla. Usmála jsem se. „Už se stalo, všem z týmu jsem řekla ať přijdou, všechny souhlasily." Jiskřičky, které se v Olíviiných očích rozsvítily, mě zahřály u srdce. „Jseš nejlepší Ell! Máš to u mě, děkuju, děkuju děku-" Skočila mi okolo krku s hromadou vděku, já jí však zarazila „Přestaň děkovat a radši se běž připravit... ať se svojí milý líbíš." Usmála jsem se.