Krok vpřed

14.

Stála jsem před Olivky barákem. Byly jsme domluvené na třetí hodinu, hned potom co mi skončí trénink. Nikdy jsem u ní doma nebyla a tak mě trochu přepadla nervozita, když jsem zazvonila na domovní zvonek.

Stála jsem před dveřmi jejího domu dobré dvě minuty, než mi bloncka konečně přišla otevřít. Měla na sobě světlé džíny a mikinu, která na sto procent patřila Vanes. Navzájem jsem se pozdravily, když mě pozvala dál.

„Můj pokoj je na konci chodby, buď tu jako doma, jen nám přinesu pití a hned se k tobě přidám." Pobídla mě a mě nezbývalo nic jiného, než jí poslechnout. Šla jsem světlou chodbou, na zdech okolo vysely rodinné fotky, diplomy a medaile, které nejspíš patřili Olivce.

Pousmála jsem se nad jednou z fotek, kde Olívii mohlo být tak deset, měla hlavu zabořenou v dortu, vedle ní stáli nejspíš její rodiče, kteří jí tam se smíchem hlavu drželi zabořenou.

Pokračovala jsem dál chodbou až sem došla nakonec. Dveře jejího pokoje byli pootevřené, ale i tak jsem se cítila jako nějaký vetřelec. Pootevřela jsem dřevěné dveře ještě o něco víc, abych mohla vejít. To co jsem v pokoji uviděla mě však na místě uzemnilo.

„No sláva, že jdeš... kdo zvoni-" Mel se zastavila uprostřed věty, když její oči sklouzly ke mně. Nejspíš si myslela, že přišla Olívie. V puse jsem měla najednou sucho. Ani jedna z nás se neopovažovala pohnout, stály jsme na místě a jen si vzájemně zíraly do očí.

V tom mě zezadu někdo postrčil víc do místnosti a prásknul za mnou dveřmi. V tom šoku jsem nemohla dělat nic než jen poslouchat cvaknutí zámku a Olivky zlomyslný smích. „No to si ze mě musí dělat prdel..." Popadla jsem za kliku, ale nic... zamčeno. Za mými zády se ozval Melissin hlas: „Olívie, jestli okamžitě neotevřeš, přísahám že tě zabiju." Ráznými kroky došla až ke mně a sama se pokusila dveře otevřít... a však marně.

„Neodejdete z tý místnosti, dokud si všechno nevyříkáte... je na vás nesmírně smutnej pohled když jste rozhádaný. Každopádně, já se jdu dívat na netflix, až budete hotový tak napište." Její hlas se každou další sekundu vzdaloval, jak opouštěla chodbu vedoucí do jejího pokoje.

Zoufale jsem praštila do dveří, ne nějak silně, jen tak abych si ulevila. Melissa vedle mě do dveří rovnou kopla a vypadala u toho vážně namíchnutě.

„Asi nám nezbývá nic jinýho, než si promluvit." Konstatovala jsem, když jsem se odvrátila od zamčených dveří a posadila se na Olivky dvoulůžko. Ruce jsem si složila mezi svá stehna abych zakryla to, jak moc se mi klepaly. Neřekla bych, že to bylo nervozitou, spíše strachem. Strachem z toho, že dnes spolu můžeme taky mluvit úplně naposledy.

Melissa se po chvíli posadila vedle mě, samozřejmě s dostatečným rozestupem. To ticho co v místnosti vládlo bylo k nesnesení, doslova trhalo uši. Čekala jsem minutu, jestli něco řekne, pak dvě... následně tři. Tu čtvrtou už jsem to nevydržela a promluvila: „Ten den co jsem od tebe odešla... říkala si, že mi to chceš vysvětlit - teď máš příležitost." Pobídla jsem jí, doufajíc že už konečně něco řekne.

Mel se vedle mě trochu zavrtěla, jakoby jí bylo nepříjemné sedět tady vedle mě a poslouchat můj hlas, moje srdce mi díky tomu bylo nervozitou až někde v krku.

Když už to vypadalo, že neodpoví a já už chtěla říkat, že tohle bylo fakt směšný, ozval se Melissin hlas.

„Ten den přišel ke mě domů s tím, že si chce o něčem popovídat. I když jsem ho u sebe doma nechtěla, pustila jsem ho dál jelikož vypadal zničeně. Vzala jsem ho k sobě do pokoje, kde se mi snažil říct jak moc mu chybím a jak by to chtěl zpátky. Minutu na to mě začal bez varování líbat a já ho líbala nazpátek."