Krok vpřed

12.

Melissa

Tohle se nemělo stát. Bylo to skvělý, to bezesporu... ale tohle se nikdy nemělo stát. Momentálně jsem seděla na své posteli a přemítala si tu situaci pořád a pořád dokola. Nikdy sem nic takovýho necítila... nikdy. Líbat Ell bylo jako cítit teplo domova, jako bezpečná náruč, která vás ochrání před čímkoli, bylo to jako by jste konečně našli ten jeden kousek skládanky a všechno do sebe nyní perfektně zapadalo. Přesně takový to byl pocit. Pocit, že vaše hledání po tom po čem jste celou dobu tak hrozně toužili skončilo, jelikož jste to právě našli.

Ale se všemi těmi skvělými pocity, přicházely bohužel i ne tak skvělé následky. Ell se mnou do konce našeho soustředění prohodila maximálně dvě slova. A když jsme školním autobusem dorazili před školu a se všemi se rozloučili, celou dobu skoro běžela aby jsme domu nemuseli jít společně. Ve třídě si vždy dávala velký pozor, aby neseděla poblíž mě a na chodbách se ihned ztratila v davu žáků, abych si jí náhodou neodchytila a nechtěla si s ní o tom promluvit. Nesnášela jsem ten pocit... tu odtažitost, kterou jsem v ní kvůli tomu polibku vyvolala.

Jestli toho tak moc litovala, proč se neodtáhla hned v tu chvíli co se naše rty spojily? Proč mě líbala dál? A proč potom co to skončilo vypadla, jako kdyby někoho zradila?

„Mhhhh!!" Ulevila jsem si nahlas, zatím co jsem si prohrábla své vlasy a práskla sebou na postel. Proč musí být ta holka tak složitá? Myšlenka, že bych jí měla kvůli tomuhle znovu ztratit byla skoro nepředstavitelná.

Proč jsem to vůbec udělala? ... dobře nebudu si už dál lhát, věděla jsem že mám Ell ráda. Jenže poslední dobou slovo "ráda" začínalo nabírat úplně jiný význam, když se jednalo o Ell. Nevěděla jsem co se to se mnou dělo, ale chtěla jsem jí mít nablízku víc než kdy jindy. Chtěla jsem být v její náruči, chtěla sem cítit její teplo... chtěla jsem aby se dívala jenom na mě. Možná to byl jen důsledek toho, jak moc mi chyběla za tu dobu co se ode mě odřízla.

Aniž bych to věděla, popadla jsem do rukou mobil. V kontaktech jsme vyhledala její číslo a nechala vyzvánět. První pípnutí... druhý pípnutí... třetí pípnutí... Když už jsem to chtěla vzdát ozval se na druhé straně její rozespalý hlas. „Ano?" Trochu jsem se zachvěla při zvuku jejího chraplavého hlasu.

„Ahoj tady Mel... můžeme si prosím promluvit?"

„Není o čem mluvit Mel, nic se nestalo." Nyní už zněla naprosto a dokonale vzhůru.

Povzdechla jsem si: „Když se nic nestalo, tak proč se mi vyhýbáš?"

Na druhé straně bylo dlouhou chvíli ticho, nervozita mi nepříjemně svírala hrudník. Když pak konečně promluvila, dost se mi ulevilo. „Chceš si promluvit? Dobře, kdy máš čas?"

„Teď." Nabídla jsem bezmyšlenkovitě a naslouchala povzdechnutí, které ze sebe Ell vydala.

„Jen se vysprchuju a navečeřim, nech mi otevřenou verandu." Nečekala na mou odpověď, zavěsila. Nervozita se opět vkrádala do mého krevního oběhu, srdce mi bubnovalo o hrudník jako splašené a dech se mi zadrhával v plicích. Chtěla jsem si s ní promluvit, to ano... ale co jsem jí vlastně chtěla říct? Že to nic neznamenalo? Že se to byla chyba? Že toho lituju? Věděla jsem že mi ani jedna věta nepřejde přes rty... rozhodně ne s čistým svědomím. 

Povzdechla jsem si a šla Ell dolů otevřít verandu. Naši jeli nakoupit věci na večeři, takže jsem doma byla momentálně sama. Když jsem odemkla verandu a pustila trochu chladného vzduchu dovnitř našeho domu, podívala jsem se nahoru do okna, které patřilo Ell. Vevnitř se svítilo... už ani nepamatuju kdy jsem naposledy byla u ní v pokoji. Vzpomínky na společně strávené večery u ní v posteli, kdy jsme se dívaly na všechny možné disney filmy mi proletěly hlavou jako elektrický proud. Milovala jsem tyhle večery.