Krok vpřed

2.

Další den ve škole to bylo peklo. Skoro každou hodinu jsme psaly nějaký test, ráno jsem si doma navíc zapomněla klíče ke skřínce, takže jsem se nemohla dostat do skříňky kde sídlili mé učebnice a tím pádem se neměla z čeho učit.

A proto jsem nyní seděla nad papírem plných otázek s totálně prázdnou hlavou. Zkontrolovala jsem hodiny... za pět minut mělo zvonit, byla jsem poslední kdo test neodevzdal. Učitel už mi vypaloval díru do čela jak mě neustále hypnotizoval pohledem, abych už test odevzdala. Díky tomu jsem se zvedla ze svého místa a předala mu prázdný papír. Koukal na to trochu vyjeveně, ale já si toho nevšímala, jelikož zrovna zazvonilo. Popadla jsem svůj batoh a rázem byla pryč, stejně jako zbytek třídy.

Díky bohu, tohle byla poslední hodina. Dnes měl Oliver trénink a Lili zase poradu ohledně nějakého článku do novin, proto jsem dnes šla domů sama.

Nějak mi chvilka samoty nevadila, naopak jsem ji ocenila. Díky ní jsem mohla v klidu a harmonii poslouchat svůj přeplněný playlist. Hned co jsem seběhla schody vedoucí ze školy, pustila jsem si do sluchátek první píseň. Pomalé tempo klavíru hrající v pozadí mě nesmírně uklidňovalo. Když se nakonec harmonický zvuk klavíru propojil i se zpěvaččiným dokonalým hlasem, vše jakoby do sebe zapadlo.

Cesta domů díky písním, byla rázem kratší.

Ihned co jsem dorazila do našeho rodinného domu, zamířila jsem do svého útulného pokoje, kde jsem se následně svalila jako brambora do ustlané postele.

Babi v tuhle dobu buďto nakupovala nebo trávila čas se svými kamarádkami Martou a Monikou, proto jsem zde byla pouze já. Daniel měl dnes dlouhou školu a po ní ho ještě čekalo doučování, bylo mi jasné, že nejspíš ani nestihne společnou večeři.

Z mých úst vyšlo tiché zaúpění když mi došlo co je dneska za den. Čtvrtek... no to by samo o sobě nebylo tak hrozné, kdyby po něm však nenásledoval pátek - neboli Melliny narozeniny. Nervy se mi napínaly k prasknutí. Za prvé - bála jsem se, co na mou přítomnost oslavenkyně řekne. Za druhé - bála jsem se, že tam ztropí Lili nebo Oliver nějakou scénu, ohledně našeho rozvráceného vztahu a za třetí... neměla jsem ani tucha co jí dát za dárek - což jsem tak trochu brala jako největší problém.

Zhoupla jsem se do sedu a svou hlavu spustila do nastavených dlaní. Co jsem si pamatovala, milovala květiny, štěňátka, koťátka a celkově nějaké roztomilé věci. Ale pět let jsme spolu tak trochu neprohodily ani slovo, co když změnila styl? Co když teď roztomilé věci nesnáší? Co když... „Arch! Proč to tak řeším?!" zeptala jsem se sama sebe a opět sebou práskla do peřin. Nabručeně jsem se otočila na pravý bok a pohledem jsem zabíjela modrou lampičku, která stála na mém nočním stolku.

Když mě pak po chvíli přestalo bavit pohledem šikanovat nábytek v pokoji, má oční víčka ztěžkla a zlehka přikryla mé unavené oči. Myslí se mi toulalo stovky myšlenek, ale já se nezaobírala ani jednou. Jen jsem nechala zavřené oči a vnímala jak se potápím do měkké peřiny.

A pak... jako blesk z čistého nebe, přišel nápad.

***

„A co tyhle?" otočila se na mě Lili, boky jí obepínaly modré šaty. „Skvělý..." odfrkla jsem své hodnocení, jelikož tohle už byly sedmery šaty, co si za tu hodinu co jsme byly v obchoďáku, Lili vyzkoušela. A mě už to upřímně nebavilo. „To jsi, ale řekla na všechny Ell..." Vyčetla mi ihned.

„Všechny se mi zdají stejné...modré a uplé."

„Vždyť jsou to všechno úplně jiné odstíny! A ty střihy jsou naprosto odlišné... proboha, musím zavolat Lence, ta aspoň poslouží jako přijatelná kritika."