Není lektvar jako lektvar

4.kapitola

Úterý

Draco se těžce s bušícím srdcem opřel o zeď. Po pečlivém pozorování (Draco odmítal říci: pronásledování) během dne si všiml, že Potter používá vždy stejnou trasu z Velké síně do nebelvírské společenské místnosti: chodba byla ukrytá za závěsem ve druhém patře. Při bližším zkoumání Draco zjistil, že gobelín ve skutečnosti skrývá úzké schodiště představující zkratku přes třetí patro a končí v blízkosti knihovny ve čtvrtém.

Díky změti všech nových informací Draco odešel z oběda brzy. Neměl hlad, dokonce ani chuť na lákavě vyhlížející čokoládový dort uprostřed tabule. Byl příliš netrpělivý, potřeboval Pottera znovu vidět. Věděl, že Potter si bude po včerejšku pravděpodobně dávat dobrý pozor a Draco tedy nemá moc velkou naději, že ho dokáže znovu přepadnout na chodbě,... Ale...

V Dracově mysli rostl plán, zatímco si nepřítomně pohrával se svým kuřecím nákypem s očima přelepenýma k nebelvírskému stolu (a zejména na jednoho Nebelvíra). Grangerová někam odtáhla Weasleyho - pravděpodobně, aby společně vytvořili bandu zrzavých dětí s pobuřujícími zuby, které svět vážně nepotřeboval vidět - , takže Potter dojídal ve společnosti Longbottoma.

Draco si vzpomněl, že Longbottoma vždy po obědě chodí dolů do skleníku, což znamenalo, že Potter vyrazí na cestu zpět do Nebelvírské věže sám...

Jakmile mu to došlo, Draco okamžitě opustil Velkou síň za zvědavých pohledů několika svých spolužáků. Vykašlat se na ně! Kdyby se ho chtěli na něco zeptat, museli by s ním nejdříve začít mluvit, nebo ne?

Zdálo se, jakoby čekal celé hodiny - ve skutečnosti to nebylo ani pět minut -, než konečně uslyšel kroky blížící se chodbou. Zadržel dech dávaje si pozor, aby nedělal žádný hluk, a připravil se.

Potter, jak si Draco dokázal vybavit, vždy odtahoval gobelín z pravé strany, než vstoupil do tajné chodby a nechal látku znovu zakrýt vchod. Přesně s tím Draco, schovaný ve stínu na levé straně chodby, počítal. Kdyby se mu podařilo dostat Pottera hned, jak pustí závěs, měl by ho dokázat okamžitě umlčet, a pak by nikdo neměl šanci uslyšet Potterovu nevyhnutelnou snahu o boj, nemohli by svému hrdinovi přispěchat na pomoc.

To bylo to, v co doufal, že se stane.

Kroky se zastavily a paprsek světla z chodby osvětlil úzké schodiště tajné chodby přesně ve chvíli, kdy Potter - Draco ho poznal, aniž by ho musel vidět - vstoupil dovnitř. Gobelín se vrátil na své místo a Draco se pohnul.

"Ševelissimo," zašeptal a namířil hůlku na vchod, otravný šelest studentů procházejích po chodbách hradu zmizel. Potterova ruka zašátrala po hůlce, a pak se zastavil, oči upřené na místo, kde se Draco skrýval ve tmě.

"Co - ?" začal, ale Draco se na něj vrhl dřív, než mohl dokončit větu.

Byl to úžasný pocit, jeho kůže opět přitisknutá k Potterově, dovolil si ztratit se v radostném pocitu z hřejivého těla - Potterova hřejivého těla - přilepeného k jeho vlastnímu. Liboval si v tom dobrovolně se poddávaje šumění lektvaru hluboko pod kůží, který mu říkal, že Potter je středem jeho vesmíru.

A Potter, jako obvykle, všechno zničil.

Něco malého a ostrého se ho silně dloublo do žeber a Dracovi trvalo příliš dlouho, než si uvědomil, že je to Potterova hůlka.

"Ne, to ne," zakňučel a přimáčkl se blíž k hrotu hůlky příliš pohlcen vlivem lektvaru, než aby cítil stud. "Pottere, prosím, já to potřebuju... já..."

Zablesklo se a Draco odletěl kus dál, zády narazil do zdi a sklouzl dolů šokovaný silou úderu i náhlou ztrátou kontaktu s Potterem, z hrudi mu vystřelila bolest.